Co jsem dělal osm týdnů v Německu?

Týden první (27.10.-4.11.2012)

Do Německa jsem cestoval autobusem z Prahy. Vystoupil jsem v Kolíně nad Rýnem, kde jsem měl dostatek času na procházku po městě a prohlídku monumentální středověké katedrály. Z Kolína jsem pokračoval vlakem do Bielefeldu a po přestupu dále do Oerlinghausenu. Večer jsem dorazil k domu svaté Hedviky, v němž sídlí Institut pro migraci a otázky vysídlení.

Procházka podél řeky v Kolíně nad Rýnem

Obrázky ze Severního Porýní-Vestfálska

Kolín nad Rýnem - snová procházka po nábřeží

Jak se rozhodovat při nákupu vánočních dárků

Minule jsem tu uveřejnil článek o dětské práci v rozvojových zemích. V rámci přípravy na další přednášku zaměřenou na rozvojovou politiku jsem se dále zajímal o to, jaké možnosti má společensky uvědomělý spotřebitel. Narazil jsem přitom na velmi zajímavé stránky http://www.aktiv-gegen-kinderarbeit.de (aktivně proti dětské práci), kde jsou k dispozici přehledné tabulky firem, které obchodují s oblečením a potravinami (včetně čokolády). Doprovodné informace jsou sice uvedeny v němčině, ale k základní orientaci nejsou znalosti němčiny nutné. Přístup hodnocených firem je posuzován podle čtyř kritérií:

1. Politika podniku namířená proti dětské práci (v ideálním případě by toto mělo být výslovně uvedeno v etickém kodexu firmy).

2. Nezávislé kontroly na všech stupních výrobního a dodavatelského řetězce.

3. Výtky týkající se dětské práce – jsou-li opodstatněné (pokud ano, jakým způsobem k nim daná firma přistupuje).

4. Angažovanost firmy v otázce dětské práce.

Jedno dítě stojí 230 eur

Objevují se každou chvíli. Jsou smutné a plné beznaděje. Nemůžeme je nevnímat, ale většina z nás je vůči nim otupělá. Mnozí nad nimi mávnou rukou s tím, že stejně nic nezmůžou. Zprávy o porušování základních lidských práv v rozvojových zemích, především práv dětí, se nás však týkají více, než jsme si ochotní připustit. Stokrát můžeme opakovat, že máme svých starostí dost, ale to není žádné alibi. Nechci zlehčovat problémy většiny Evropanů, jistě nejsou malé, ale ve srovnání se zástupy lidí, které žijí na hranici chudoby či pod ní a které musí každý den bojovat o přežití, jsou vcelku zanedbatelné.

Výlet do Drážďan

Přijměte pozvání k malé procházce po metropoli spolkové země Sasko, která po II. světové válce takřka doslova povstala z popela. Dostat se do Drážďan je velice snadné – můžete si vybrat, zda pojedete vlastním autem, využijete možnosti spolujízdy, nasednete do vlaku či autobusu. Z Děčína se tam dá dokonce doplout lodí po Labi. Cesta vlakem z Prahy trvá něco málo přes dvě hodiny, nastoupit lze už v Břeclavi.

Zwinger

Přesun do Teutoburského lesa

Jak už jsem nedávno avizoval, vydal jsem se opět mimo republiku. Momentálně prodlévám v bývalém knížectví Lippe, které je nyní součástí německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Domluvil jsem si osmitýdenní praktikum v jednom centru pro migraci. Dostal jsem vlastní pokoj s umyvadlem, skříní, dvěma radiátory, stolem, židlí a postelí s povlečenými peřinami. Oproti Anglii jsem si tedy dost polepšil. Také moji noví spolupracovníci jsou velmi milí a hodní. Centrum navštěvují hlavně skupiny ruského a polského původu, pro které jsou připraveny vzdělávací kurzy. Například tématem uplynulého týdne byla rozvojová politika. Sám bych měl brzy připravit a vést některé semináře.

Houpačky a kolotoče

S časovým odstupem bych se rád vrátil k tomu, co jsem prožil během svého předem neplánovaného sedmitýdenního působení ve skautském centru Thriftwood, které leží ve městě Brentwood nedaleko Londýna. Ke stěhování mě vedlo nedůstojné zacházení mého někdejšího šéfa, vedoucího konkurenčního centra Belchamps, se zaměstnanci a dobrovolníky (viz článek Noví lidé, přesčasy, výlety, loučení a stěhování). Svým odchodem jsem mu chtěl dát jasný signál, že je něco v nepořádku. Následoval jsem tak obě kuchařky, recepční Rachel, budoucí instruktorku Abby, zástupce vedoucího centra Michaela a čtyři dobrovolníky ze Španělska. Jistě ne náhodou se během necelého půl roku rozhodlo odejít tolik lidí. V průběhu července a srpna navíc měla centrum opustit většina krátkodobých pomocníků, kteří patřili k mým nejbližším kamarádům. Bez nich jsem si své další setrvání v psychicky i fyzicky náročných podmínkách nedovedl představit.

Návratem můj blog nekončí

Z Anglie jsem se začátkem tohoto týdne vrátil zpátky domů. Neznamená to však konec Zápisníku dobrovolníka. Mám ještě několik rozepsaných článků, v nichž bych se rád poohlédl za svým celoročním působením za kanálem La Manche. Navíc je pravděpodobné, že se brzy opět vydám za hranice naší malé země. Své postřehy a nově nabyté zkušenosti bych chtěl i nadále sdílet s návštěvníky svého blogu.

Olympijské obrázky

Londýn 2012 - závod mužů v chůzi na 50 km

Vzpomínky na Heidelberg, Rottenburg a německý tábor

Heidelberg již několik let figuroval na seznamu německých měst, která bych rád navštívil. V sobotu 28. července letošního roku jsem si své přání splnil. Cestou z Anglie na tábor do Německa jsem se v Heidelbergu zdržel skoro celý den. Počasí mi v časných ranních hodinách příliš nepřálo. Silný déšť mě možná na hodinu uvěznil pod stříškou zastávky místní MHD. Sotva déšť trochu polevil, vydal jsem se s těžkou krosnou na zádech ospalými ulicemi města vstříc k bývalému sídlu falckých kurfiřtů (včetně českého „zimního krále“ Fridricha Falckého), jež se majestátně vyjímá nad řekou Neckar. Zastavil jsem se v kostele svatého Ducha, v jehož útrobách se nalézá náhrobek Ruprechta Falckého a jeho manželky Alžběty. Ruprecht korunoval svoji politickou kariéru ziskem hodnosti krále Svaté říše římské, když roku 1400 vystřídal na trůnu sesazeného českého krále Václava IV. Náhrobky ostatních kurfiřtů byly bohužel zničeny ve válečné vřavě na konci 17. století.

Zámek v Heidelbergu - pohled od řeky Neckar

Obrázky ze spolkové země Bádensko-Württembersko

Pohled na zamlžený heidelberský zámek, někdejší sídlo falckých kurfiřtů

Noví lidé, přesčasy, výlety, loučení a stěhování

V březnu jsem přestal být jediným cizincem v anglickém centru zážitkových aktivit Belchamps. Zasloužil se o to Dominik, dobrovolník z Německa, budoucí učitel angličtiny a dějepisu a věrný fanoušek Bayernu Mnichov, který se narodil stejného dne jako já (jen o několik hodin později). Zdržel se tři měsíce. Koncem května pak řady belchampského personálu rozšířila finská studentka angličtiny a francouzštiny Sanna-Kaisa, jejíž pobyt trval přibližně dva a půl měsíce. Stěny našeho obývacího pokoje se tak kromě nepřeberné škály filmů chrlených neúnavným videopřehrávačem dočkaly rozhovorů vyšší intelektuální úrovně než doposud. Z anglické komunity se k našemu mezinárodnímu debatnímu kroužku přidával hlavně Adam.

Malé stěhování

Od 28. července do 10. srpna jsem pobýval v Německu. Krátce po návratu z dovolené jsem změnil svoje působiště. Přestěhoval jsem se do jiného střediska sportovních a zážitkových aktivit, které se nachází stejně jako Belchamps rovněž v Essexu. Cesta vlakem mi trvala zhruba půl hodiny. Brzy zde podrobněji popíšu důvody svého rozhodnutí a první dojmy z nového centra.

Obrázky z Rochestru

Naše multikulturní skupina: Ir, Slovenka, Španělka, Francouz, Bask, Čech a Finka.

Obrázky z Cambridge

King's College Chapel - pozdně gotická ozdoba města Cambridge

Omluva

Omlouvám se za delší odmlku. V současné době jsem pracovně velmi vytížen a nezvládám psát nové příspěvky. Jakmile dostanu trochu víc volna, opět se rád podělím o svoje zážitky, zkušenosti a myšlenky.

Dobří a poctiví Angličané

Pocitu rozčarování z neutěšeného stavu naší společnosti se dá podlehnout poměrně snadno. Vycestuje-li člověk z České republiky na Západ, může mít přehnaná očekávání, jež jsou často diametrálně odlišná od reality, s níž se pak každodenně setkává. Stačí, když ve vlaku místo pravých anglických gentlemanů narazíte na dvojici mužů středního věku pojídajících jídlo pochybné kvality ze stánku s rychlým občerstvením. V jedné ruce tito chlapi třímají krabici s křupavými kuřaty, ve druhé kelímek s přeslazeným černým nápojem nevalné chuti. Nenamáhají se prázdné krabice sešlápnout a vsunout do odpadkového koše za sebou. Raději je nedbale pohodí pod sedadlo. Nedopitou kolu zanechají na zemi a bohorovně vystoupí. Opuštěný kelímek se pochopitelně při nejbližším trhnutí vlaku převrhne a zaneřádí půl vagónu.

Narodily se červenky

Z těchto vajíček se vylíhnou červenky

Začátkem května jsem našel v kůlně, v níž skladujeme luky a šípy, hnízdící červenku. Uvelebila se v rohu místnosti v malé plastové přihrádce přišroubované ke zdi. Na její hnízdo jsem přišel náhodou, když jsem spravoval šípy. Vyplašena nějakým mým prudším pohybem vystartovala z přihrádky a vyletěla ven. V jejím opuštěném hnízdě jsem napočítal pět vajíček. Následujícího dne jsme pří úklidu dámských toalet narazili na další červenku očekávající potomstvo. Usadila se v nepoužívaném pisoáru. Seděla klidně, nenechala se zastrašit ani blesky našich fotoaparátů.

Dospělá červenka zahřívající vajíčka

Vodnímu zorbingu bahno nesvědčí

Chodit po vodě není jednoduché

Začátkem května jsme v našem centru testovali zbrusu novou zážitkovou aktivitu – vodní zorbing. Co to je? Vodní zorbing (water zorbing, water walkerz či aquazorbing) je způsob sportovního vyžití, který vznikl poměrně nedávno. Jedná se o dovádění ve velkém nafouknutém balónu na vodní hladině. Člověk vstoupí do prázdné plastové koule, kterou instruktor nafoukne pomocí kompresoru a uzavře neprodyšným zipem. Poté se koule spustí na vodu. Osoba v ní uzavřená může zkoušet chodit po hladině, dělat kotrmelce nebo jen ležet a nechat se unášet proděním vody. Udržet rovnováhu při chůzi po dvou není vůbec jednoduché, není proto nouze o krkolomné pády. Možná se to nezdá, ale několikaminutový intenzivní pohyb v balónu je docela vysilující. Delší dobu není radno uvnitř izolovaného prostoru trávit. Dočetl jsem se, že vzduch uvnitř koule vydrží zhruba 20-30 minut.

Netradiční úvaha o hodnotě jídla

„Jsem přesvědčen o tom, že většina z nás by vědomě neublížila jinému člověku ani jinému živému tvorovi. Zbytečným plýtváním potravinami však zvyšujeme utrpení zvířat i kruté hladovění a nedůstojné umírání milionů lidí.“

Zápisník o dobrovolnickém pobytu v Anglii by nebyl úplný, kdybych opomněl téma stravování. Můj jídelníček se po příjezdu do ostrovní země docela zásadně změnil. Neznamená to, že bych úplně přešel na anglickou kuchyni, musím si však vystačit se surovinami, které jsou v místních obchodech k dispozici. Stravuji se většinou samostatně, tudíž mám větší svobodu výběru, než když jsem chodíval do menzy. Nemusím například jíst tolik masa.

Co mi přináší dobrovolnictví

Když jsem se šel předloni zeptat do Národního muzea v Praze, jestli bych tam mohl chodit pomáhat jako dobrovolník s instalováním a údržbou expozic, vyvolalo moje přání určité rozpaky. Zatímco ve Velké Británii se s dobrovolnými pomocníky v muzeích počítá (prošel jsem si desítky internetových stránek britských muzeí a jen výjimečně jsem tam nenarazil na nabídku ke spolupráci), vedoucí výstavního oddělení neskrývala při prvním setkání svoje překvapení. Prý se jí doposud nestalo, že by jí někdo zadarmo nabízel svoje služby. Vrátní si mě podezřívavě prohlíželi, jestli jsem náhodou nespadl z višně.

Muzeum hrou

Když se řekne muzeum, leckomu se vybaví exponáty vystavené za nataženým provazem či v prosklených vitrínách, dlouhé nudné popisky a důležité upozornění, aby se vzácní návštěvníci ničeho nedotýkali. Taková představa je v českém prostředí do značné míry oprávněná. Nemůžeme ale házet všechna muzea do jednoho pytle. Dětské koutky plné hraček, kavárny k posezení a interaktivní expozice v některých muzeích vysílají jasný signál, že jsou zde návštěvníci skutečně vítanými hosty. K takovým průkopníkům bezesporu patří expozice Po stopách Keltů v obci Nasavrky na Chrudimsku. Hosté tu mají jedinečnou příležitost potěžkat si repliku keltského meče a štítu, shlédnout prezentaci jak se vyvíjelo opevnění nedalekého keltského oppida a podívat se na krátký hraný filmový dokument inspirovaný nálezem keltského kamenného mlýnku na obilí.

Výpisky z deníku, který si nevedu

1. února 2012, středa

Celý den jsme natírali tělocvičnu, ve které se konají hodiny šermu a lezení na umělou stěnu. Při natírání jsem z okna zahlédl kulhavou lišku. Snad to byla ta samá, kterou jsem se pokoušel v lednu vyfotit (viz článek Lišky se přibližují). Obvykle nám končí pracovní doba v 17:00. Někdy se ale konají večerní programy, což byl případ prvního únorového dne. Skupina sociálně znevýhodněných dětí si přišla vyzkoušet lezení na prázdné přepravky od lahví, které instruktor vrší na sebe. Skončili jsme o půl sedmé.

Chrámy zasvěcené konzumu

„Proč se ti v New Yorku líbilo víc než v Londýně,“ zeptal jsem se nedávno jednoho šestnáctiletého dobrovolníka, který chodí ve svém volném čase pomáhat do sportovně-zážitkového centra Belchamps. „V New Yorku jsou větší obchody...“ Podivné kritérium, pomyslel jsem si. Tato bezelstná odpověď však vypovídá mnohé o nás a naší době.

Obrázky z Newcastlu a Durhamu

 

Newcastle upon Tyne, severovýchodní Anglie

Ve světě lan, úchytů a karabin

Asi bych tuhle práci nedokázal dělat každý den od rána až do večera: Neustále dětem i dospělým návštěvníkům utahovat sedáky, hlídat, aby měli prázdné kapsy a zavázané tkaničky, kontrolovat, zda jsou všechny karabiny pořádně zašroubované, vázat uzly, za chvíli je zase rozvazovat, celou dobu se tvářit příjemně, šikovné lezce povzbuzovat a ty méně šikovné ještě víc. Netvrdím, že profese instruktora lanových aktivit nemá smysl. Právě naopak, takový instruktor pomáhá lidem překonávat strach z výšek, učí je důvěřovat ostatním, umožňuje jim získat nezapomenutelné zážitky či jen strávit příjemné odpoledne plné aktivního pohybu.

Skok důvěry

Závod se sluncem

Začátkem minulého týdne jsem měl volno. Celý areál sportovně-zážitkového střediska Belchamps byl přikryt sněhovou pokrývkou. Odpoledne se do ní začaly opírat sluneční paprsky. Popadl jsem svůj foťák a zamířil s ním na vyvýšené místo nad tábořištěm. Světelné podmínky však nebyly ideální, slunce již začínalo zapadat za obzor. Výhled na zapadající slunce mi zakrývaly stromy. Ve snaze obejít clonící překážky jsem opustil Belchamps hlavní branou a chvátal po asfaltové silnici, která byla zalita vodou z tajícího sněhu. Veliké kaluže se z mého pohledu proměnily v téměř dokonalá zrcadla, v nichž se odrážely siluety stromů. Přestal jsem spěchat a snažil se v klidu najít co nejlepší záběr tohoto nádherného obrazu.

Střílet jako Robin Hood

Dobrý den,
dneska jsem vaším instruktorem lukostřelby. Abychom se vzájemně nepostříleli, je potřeba dodržovat několik základních pravidel. Opustit čekací zónu a chopit se luků a šípů můžete pouze na můj pokyn. Pokud řeknu stop, přerušíte všechno, co budete v tu chvíli dělat. Můžu se zeptat, jakou rukou píšete? Pravou? V tom případě si na vnitřní stranu levého předloktí připevněte tento chránič. V ruce s chráničem budete držet luk. Než půjdeme střílet, trochu se zahřejeme...

Co vědí anglické děti o České republice?

Začátkem ledna jsem přislíbil, že na jednu z příštích schůzek místního skautského oddílu připravím program o České republice. Chtěl jsem představení naší země provést pomocí metody E-U-R (evokace – uvědomění si významu – reflexe).* V první fázi (evokace) by měli účastníci programu aktivizovat svoje dosavadní znalosti k danému tématu, aby na ně mohli následně nabalovat nové poznatky. Když jsem svoji představu nastínil ostatním vedoucím, začala mě Ruth zrazovat: „Oni o České republice nebudou vědět nic.“ Jen pro zajímavost jsem se vedoucích zeptal, zda znají nějaké Čechy. Lech Walesa, vypálil Dave. To je Polák, opravil jsem ho a otázal se, zda neznají Václava Havla, o jehož smrti se před Vánoci hodně psalo a mluvilo i v britských médiích (viz články na stránkách BBC či deníku Guardian). Neznali. Na jednu stranu bychom jim to mohli mít za zlé, ale ruku na srdce: Znáte nějakého současného nebo bývalého žijícího irského nebo portugalského prezidenta? Já ne, jen jsem zaregistroval, že si nedávno portugalská hlava státu postěžovala, že jí byla kvůli krizi snížena výplata. Jeho jméno ale nejspíš brzy zase zapomenu. Irsko a Portugalsko jsou přitom země srovnatelné velikostí s Českou republikou.

Lišky se přibližují

Červenka obecná v ruce ornitologa
(Pánův kopec u Proseče 2009)

Kolikrát mám sto chutí nasadit si na uši sluchátka jako ostatní a zaposlouchat se do svých oblíbených skladeb, aby mi šla práce lépe od ruky. Zvlášť když musím dlouhé hodiny hrabat listí nebo zavážet díry zeminou. „Nedělej to, nedělej,“ křikne na mě v tu chvíli ze stromu červenka svým pronikavým hlasem. Rázem si uvědomím, o co bych se ochudil. Mám to štěstí pracovat venku, na čerstvém vzduchu na rozhraní malého města a přilehlého lesa. O tom si lidé zavření v kancelářích můžou nechat zdát. Připravil bych se o možnost naslouchat přírodě kolem sebe.

Necivilizovaní Angličané

Rozhodně o nich nemůžu říct, že by byli zlí. Naopak, když jsem se v zážitkovém centru rozkoukával, hodně mi pomohli a trpělivě mi vše vysvětlovali, i když jsem tomu někdy neporozuměl ani napotřetí. Jmenují se Andy, Adam, Abbie a Dan, je jim 18-22 let a již od října mi  dělají společnost. Jejich životní styl mi však není příliš blízký. Většinu svého volného času totiž doslova zabijí sledováním televize – různých nekonečných seriálů, přihlouplých reality-show a filmů na DVD. U toho konzumují celá balení přesolených bramborových lupínků a litry energetických nápojů včetně přeslazené černé limonády. Občas se dívám s nimi, některé filmy jsou docela dobré, ale nedokážu pochopit, proč si pouštějí čtyři nebo pět filmů v kuse za sebou. Abbie a Dan dokonce zkoušeli tímto způsobem strávit celou noc. To už je posedlost. Několikrát jsem si všiml, že u těch filmů usnuli a o týden později si je promítali znovu. Škoda slov.

Londýnské pamětihodnosti aneb proč chodit do galerií

Národní galerie v Londýně

Na delší dobu jsem se odmlčel. Před Vánocemi jsem odjel domů a do Anglie se navrátil začátkem ledna. V obou případech jsem přestupoval v Londýně, čehož jsem chtěl náležitě využít. Britské muzeum jsem navštívil již dříve (viz článek Když exponáty promlouvají), nyní byla na řadě Národní galerie. Moje plány však brzy vzaly za své. Ani v jedné z šaten mi nechtěli vzít do úschovy krosnu, kterou jsem s sebou vláčel. Prý na ni neměli místo. I když jsou londýnská muzea a galerie poměrně benevolentní a pouštějí dovnitř návštěvníky i s jejich batohy (to by v Berlíně neprošlo), s velkou krosnou se tam člověk přece jen (naštěstí) nedostane. Jeden z šatnářů mi poradil, abych si zkusil zavazadlo uložit na nedalekém nádraží. Když jsem na místě zjistil, že by to stálo přes osm liber, chuť na prohlídku galerie mě rázem přešla.