V březnu jsem přestal být
jediným cizincem v anglickém centru zážitkových aktivit Belchamps.
Zasloužil se o to Dominik, dobrovolník z Německa, budoucí učitel
angličtiny a dějepisu a věrný fanoušek Bayernu Mnichov, který se narodil
stejného dne jako já (jen o několik hodin později). Zdržel se tři měsíce.
Koncem května pak řady belchampského personálu rozšířila finská studentka
angličtiny a francouzštiny Sanna-Kaisa, jejíž pobyt trval přibližně dva a půl
měsíce. Stěny našeho obývacího pokoje se tak kromě nepřeberné škály filmů
chrlených neúnavným videopřehrávačem dočkaly rozhovorů vyšší intelektuální
úrovně než doposud. Z anglické komunity se k našemu mezinárodnímu debatnímu
kroužku přidával hlavně Adam.
V květnu do našeho centra
začaly přijíždět školní výpravy. Údržbářské práce tudíž musely ustoupit do
pozadí, stále více času jsme trávili jako instruktoři lukostřelby, lezení na
stěnu, vysokých lanových překážek a dalších sportovně-zážitkových aktivit. Tato
práce mě docela bavila, leckdy však byla dost vyčerpávající. S pobytem škol
bylo spojeno jejich stravování, z čehož pro mě poměrně často plynula
povinnost vypomáhat kuchařkám se servírováním jídla a umýváním nádobí. Některé
dny jsem tak pracoval od 7:30 do 19:30, případně od 9:00 do 21:00. V průběhu
čtyř týdnů jsem odpracoval 198,5 hodiny namísto obvyklých 160, Adam dokonce 204
hodin. Jako dobrovolník jsem nedostával za přesčasové hodiny žádné odměny,
opakovaně jsem proto žádal o dny náhradního volna. Argumentoval jsem tím, že
práce instruktora lukostřelby či vysokých lan je velmi zodpovědná – člověk musí
být neustále ve střehu – a v případě přepracování nemohu garantovat
bezpečnost na svých hodinách. Moje prosby byly částečně vyslyšeny až v průběhu
července.
Na přelomu června a července
začali přijíždět další dobrovolníci z různých koutů Evropy, z Francie,
Španělska, Itálie, Polska či Slovenska. Jejich příjezdy byly poměrně chaotické,
vedení centra nebylo na takový příval nových pomocníků připravené (což mi připomnělo
okolnosti mého vlastního příjezdu – viz článek Rozpačitý
začátek). Zapojení nováčků do pracovního procesu nebylo příliš dobře
organizované. Šéfinstruktor o nich neměl pořádný přehled, nepamatoval si jejich
jména a nebyl dostatek času na jejich zaškolení.
Prostor v naší malé osadě se
postupně zahušťoval a nám nezbývalo než situaci odlehčovat humornými poznámkami.
Zvláště když se jednoho dne nečekaně objevila parta čtyř Španělů z Baskicka.
Nikdo je pořádně nepřivítal, nikdo je nevyzvedl z nádraží, třebaže to měli
přislíbené. Museli si zaplatit za odvoz taxíkem. Dvojice Španělek z Barcelony
pro změnu dostala příslib ubytování v pokoji, ale musela se spokojit se
stanem. Naši malou kuchyňku v době největšího přelidnění sdílelo
jednadvacet strávníků! Druhým komunikačním jazykem vedle angličtiny se stala
španělština, neboť třetina osadníků pocházela ze Španělska. Čtyři z nich se
však po několika dnech přežívání ve stísněných a nepříliš důstojných podmínkách
rozhodli vrátit do vlasti (o mizerné kvalitě pokojů jsem se zmínil již ve
článku Výpisky
z deníku, který si nevedu v zápise ke čtvrtku 23.2.2012).
Vedoucí centra vyžadoval od svých
dobrovolníků mimořádné pracovní výkony, na druhé straně se neobtěžoval zajistit
pro ně odpovídající zázemí. Tato konstelace vedla k prudkému poklesu mé
motivace v tomto centru setrvat celý rok, jak jsem původně zamýšlel. Z důvodu
neúměrného pracovního vytížení v té době navíc podaly výpověď obě kuchařky,
které zde pracovaly za minimální mzdu. Když jsem se jedné z nich zeptal,
zda jsou podobné podmínky v Anglii obvyklé, odpověděla mi, že rozhodně ne.
Řekla mi, že například šéf konkurenčního skautského centra Thriftwood je hodný
a přátelský člověk. Tak se v mé hlavě zrodila myšlenka změnit působiště.
Překotný příliv nových dobrovolníků
měl ale i svá výrazná pozitiva. Jednalo se vesměs o velice přátelské a zajímavé
osobnosti. Někteří z nich se mě nechápavě ptali, jak jsem v tomto prostředí
mohl vydržet skoro tři čtvrtě roku. Radil jsem jim, ať ke svému pobytu
přistupují jako k tréninku přežití v nepříznivých podmínkách.
Přítomnost lidí z různých částí Evropské unie pro mě byla velice
obohacující. Dozvěděl jsem se například nové informace o situaci v Baskicku
(ve sdělovacích prostředcích se obvykle objevují jen zprávy o násilné činnosti
separatistů). Zároveň jsem navrhl, že bychom mohli společně vyrazit na nějaký
výlet. Angličané nad mým nápadem ohrnuli nos nebo si našli nějakou výmluvu,
mezi ostatními však padla tato iniciativa na úrodnou půdu. Přestože přijela
valná část spoluosadníků do Anglie jen na čtyři týdny, podařilo se mi
zorganizovat dva úspěšné výlety (viz Obrázky
z Cambridge a Obrázky
z Rochestru).
Díky přesčasům, výletům a občasným
večerním multikulturním besedám mi bohužel nezbývalo mnoho času na psaní nových
příspěvků, kterými bych prostřednictvím tohoto blogu mohl potěšit své blízké. Každým
dnem ve mně sílilo přesvědčení, že bych měl Belchamps opustit, ale počkat,
dokud neodejde většina mých společníků, s nimiž jsem si rozuměl. Chtěl jsem
ale zůstat ještě pár měsíců v Anglii. Rozhodl jsem se proto nabídnout své
služby vedoucímu výše zmíněného střediska Thriftwood, které mi doporučila
odcházející šéfkuchařka. Zhruba po týdnu čekání jsem dostal příznivou odpověď
od svého budoucího chlebodárce. Domluvil jsem se s ním, že v jeho centru
začnu pracovat v polovině srpna. Poté jsem zaslal výpověď svému
stávajícímu šéfovi.
Koncem července jsem odjel na
zaslouženou dvoutýdenní dovolenou do Německa, kde jsem se společně se skupinou
ze svého skautského střediska a našeho partnerského střediska z Rottenburgu
zúčastnil tábora württemberských skautů a skautek (viz článek Vzpomínky na Heidelberg, Rottenburg a německý tábor). Po návratu jsem v Londýně
okusil atmosféru posledních dvou dnů olympijských her (viz Olympijské obrázky) a odpracoval posledních
několik dní v centru Belchamps. Se značnou úlevou jsem se pak přestěhoval
do města Brentwood, kde sídlí mezinárodní skautské centrum Thriftwood.
Žádné komentáře:
Okomentovat