Necivilizovaní Angličané

Rozhodně o nich nemůžu říct, že by byli zlí. Naopak, když jsem se v zážitkovém centru rozkoukával, hodně mi pomohli a trpělivě mi vše vysvětlovali, i když jsem tomu někdy neporozuměl ani napotřetí. Jmenují se Andy, Adam, Abbie a Dan, je jim 18-22 let a již od října mi  dělají společnost. Jejich životní styl mi však není příliš blízký. Většinu svého volného času totiž doslova zabijí sledováním televize – různých nekonečných seriálů, přihlouplých reality-show a filmů na DVD. U toho konzumují celá balení přesolených bramborových lupínků a litry energetických nápojů včetně přeslazené černé limonády. Občas se dívám s nimi, některé filmy jsou docela dobré, ale nedokážu pochopit, proč si pouštějí čtyři nebo pět filmů v kuse za sebou. Abbie a Dan dokonce zkoušeli tímto způsobem strávit celou noc. To už je posedlost. Několikrát jsem si všiml, že u těch filmů usnuli a o týden později si je promítali znovu. Škoda slov.

Psal jsem o tom, že můj příjezd do anglického centra zážitkových aktivit provázely rozpaky (viz článek Rozpačitý začátek). Týkaly se nejen mého nového příbytku, nýbrž i místnosti, která personálu slouží jako kuchyň, jídelna a obývací pokoj. Byl tam značný nepořádek. Snažil jsem se pokoj aspoň trochu zkulturnit a mimo jiné vyluxoval zaneřáděný koberec. Když jsem druhý den ráno znovu vešel do místnosti, k mému zděšení se tam všude po zemi povalovaly odpadky. Bylo to skoro horší než před mým úklidem. Když jsem pak narazil na Andyho s Adamem, ptal jsem se jich, jestli jim to přijde normální a svůj ostrý proslov zakončil větou „Myslel jsem, že jsme v civilizované zemi...“ U rozhovoru se nachomýtl ještě Jack, který v centru pracuje již delší dobu. Snažil se mě uchlácholit, že tady je to normální. Když jsem zopakoval, že mně to normální nepřijde, Adam začal provinile sbírat odpadky do igelitky. Andy se na mě nejdřív díval s nechápavým výrazem v obličeji, ale pak se připojil k Adamovi. „Děkuju,“ ocenil jsem jejich gesto a odešel. V duchu jsem se pak musel smát absurdnosti té situace: Přivandrovalec z východní Evropy (z jakéhosi Československa) poučuje lámanou angličtinou poddané britské královny o tom, co je to civilizované chování. Na druhou stranu to, že jsem z malé země, neznamená, že se musím poníženě skrčit do kouta a nechat si všechno líbit.

Od té doby se mnoho nezměnilo. Sice občas někoho přepadne nutkání místnost pro personál důkladně poklidit, pořádek však většinou vydrží jen do dalšího filmového večera. Pracovně jsem si tento jev pojmenoval „psychóza návštěvníků multikin“. Jakmile zhasnou světla, člověk se přestane ovládat. Možná nechce ostatní rušit vstáváním, možná je v tu chvíli těžké přemoct vlastní pohodlnost. Nejjednodušší je hodit prázdný obal či plechovku pod sebe na zem. Ono se to pak sebere...

Vzájemné nepochopení v našem kolektivu není nikterak výjimečné. K dalším nešvarům, které mi vadí, patří nezhasínání. Když jsem se Dana zeptal, proč vždycky nechává svítit ve svém pokoji, když tam není, odpověděl, že neví. Jindy jsem se dotázal Abbie, proč iniciativně vyhodila všechny brambory do koše. Den předtím jsem si je vařil a nic jim nebylo. Na obalu se prý dočetla, že byly už asi dva týdny prošlé... Když jsme si při výletu na kajaky vařili čaj, moji spolupracovníci bez váhání začali házet prázdné kelímky do ohně. Naštěstí se mi podařilo tomu zamezit, ale tvářili se, že nechápou, proč jim v jejich konání bráním. Stejně jako v Česku je tady běžné, že si zákazníci berou v obchodech prázdné igelitky. Pokladní je sami nabízejí. Nakupujících, kteří by si nosili vlastní plátěné tašky, jsem moc neviděl. Je sice hezké, že na taškách jedné sítě prodejen je napsána prosba, aby je lidé používali opakovaně, mé spolubydlící a spoustu dalších to však nechává chladnými. Pohodlnější je vzít si při každém nákupu novou tašku. Jsou přece zadarmo!

Když jsem pozoroval tu občanskou neuvědomělost a pasivitu svých mladších kolegů, na chvíli mě potěšilo, když se Dan začal nahlas zamýšlet nad globálními problémy. Ale opravdu jen na chvíli. Hladomory a přelidnění v Africe by se podle něj daly vyřešit velice jednoduše: Stačilo by, kdyby se z hladovějících lidí stali kanibalové. Pak se obrátil na Andyho, co říká jeho „geniálnímu“ nápadu. „To je blbost,“ uzemnil ho Andy, čímž „hlubokomyslnou“ diskuzi uzavřel. S takovými ubohými nápady snad opravdu nemá smysl polemizovat.

Na závěr musím podotknout, že moji spolubydlící jistě nejsou reprezentativním vzorkem anglické společnosti a že i v České republice jistě žije nemálo jim podobných jedinců.


O týden později

Rád bych s odstupem jednoho týdne článek doplnil a aktualizoval. V prvé řadě se do naší karavanové kolonie nedávno přistěhovala další spolubydlící, která rozšířila řady začínajících instruktorů zážitkových aktivit. Jmenuje se Charlotte. Kromě ní nastoupil ještě Chris, který ale bydlí poblíž a do centra denně dojíždí. Zdá se, že jsem v Charlotte získal spojence v úsilí o udržování pořádku v pokoji pro personál. Krátce po svém příjezdu místnost uklidila a na okno nad dřezem nalepila vzkaz „Tvoje máma tady nepracuje. Uklízej si svůj svinčík!“

Pár dní nato vyvěsil Dan rozpis služeb (nevím, zda to byla jeho vlastní iniciativa, nebo zda dostal pokyn „shora“), v němž je uvedeno, kdo má v který den umýt nádobí, vynést koš, vyluxovat apod. Třebaže je v instrukcích napsáno, že se plnění úkolů bude kontrolovat, nápad se bohužel příliš neujal. Jedním z mála, kdo se je snažil plnit, jsem byl já. Naopak jsem přestal pravidelně vynášet recyklovatelný odpad, což jsem předtím dělal dobrovolně.* Koš na recyklovatelný odpad (sklo, plasty i papír se tu házejí do stejných nádob) brzy začal přetékat.

Když jsem odhalil slabinu nového systému úklidu, kterou je nulová kontrola, šel jsem na ni poukázat. Navrhnul jsem, aby se do tabulky přidala kolonka, do které by se každý musel podepsat, že daný úkol splnil. Adam s tím vcelku souhlasil, Abby z toho dvakrát nadšená nebyla a Dan začal argumentovat tím, že je v pokoji – ve srovnání s jinými podobnými centry, která zná – docela pořádek. Říkal, že v těchto centrech většinou pracují mladí lidé, kteří teprve před nedávnem odstěhovali od rodičů, a podle toho to taky vypadá. Vlastně můžu být rád, že se mi přece jen aspoň trochu daří působit pozitivně na několik „necivilizovaných“ Angličanů. Mohlo by to být i horší. Další Danův „argument“ zněl, že bychom brzy měli dostat nový (lepší) přívěs. Pokud se tam budou házet odpadky na zem, bude to tam vypadat stejně jako tady, neodpustil jsem si jízlivou poznámku. Rozpis služeb, který málokdo dodržuje, je sice jen cár papíru, ale zároveň mi dává možnost (vlastním příkladem i upomínáním) tlačit na ostatní, aby udržovali pořádek.

Nerad bych všechny házel do jednoho pytle. I mezi návštěvníky multikin je potřeba rozlišovat, ne všichni po sobě zanechávají hromadu smetí. Třeba Adam (student outdoorových aktivit, který je tu na roční praxi) sice nechává na zemi přes noc prázdné lahve a plechovky, ale taky si je po sobě většinou druhý den uklízí. Navíc se často sám od sebe pouští do mytí nádobí. K tomu se někdy hrne i Andy, což musím ocenit. Bohužel to je člověk, který nemá moc ve zvyku dělat věci pořádně, umyté nádobí proto bývá mastné a místy špinavé. Abby nejlépe vystihuje motto, které o ní prý říká její mamka: „všechno, nebo nic“. Asi dvakrát nebo třikrát se pustila do generálního úklidu, při kterém se náš obývací pokoj proměnil k nepoznání (jednou při tom vyhodila i ty prošlé brambory, kterým nic nebylo). Jinak ale věci často zůstávají ležet tam, kam je odhodila, a do každodenní drobné údržby pokoje se prakticky nezapojuje. Když se tu a tam káravě zeptám, čí je ten obal od bonbónů, co se povaluje na zemi, většinou to ostatní svedou na Dana. Toho jsem snad nikdy neviděl mýt nádobí. Těším se, až na něj přijde řada podle jeho rozpisu...

---

* Dalo by se říct, že třídění jsem v podstatě sám zavedl, aby se všechno nevyhazovalo do jednoho kontejneru. Ukázalo se, že moji spolupracovníci třídit docela umí. Někdy je k tomu možná i nutila skutečnost, že odpadkový koš byl plný, bylo tedy jednodušší lahev či plechovku dát do prázdné tašky, kterou jsem věšel na okno. Koš jsem záměrně nevynášel. Jednak jsem nechtěl ze sebe dělat sluhu, který všechno za ostatní udělá, když v obývací místnosti beztak netrávím tolik času a netříděného odpadu vyprodukuju minimum. Samozřejmě jsem se taky snažil uživatele místnosti tímto psychologickým tahem přimět k třídění odpadků. Poměrně úspěšně.