Houpačky a kolotoče

S časovým odstupem bych se rád vrátil k tomu, co jsem prožil během svého předem neplánovaného sedmitýdenního působení ve skautském centru Thriftwood, které leží ve městě Brentwood nedaleko Londýna. Ke stěhování mě vedlo nedůstojné zacházení mého někdejšího šéfa, vedoucího konkurenčního centra Belchamps, se zaměstnanci a dobrovolníky (viz článek Noví lidé, přesčasy, výlety, loučení a stěhování). Svým odchodem jsem mu chtěl dát jasný signál, že je něco v nepořádku. Následoval jsem tak obě kuchařky, recepční Rachel, budoucí instruktorku Abby, zástupce vedoucího centra Michaela a čtyři dobrovolníky ze Španělska. Jistě ne náhodou se během necelého půl roku rozhodlo odejít tolik lidí. V průběhu července a srpna navíc měla centrum opustit většina krátkodobých pomocníků, kteří patřili k mým nejbližším kamarádům. Bez nich jsem si své další setrvání v psychicky i fyzicky náročných podmínkách nedovedl představit.

Dostal jsem výborné reference na vedoucího střediska Thriftwood. Na změnu jsem se opravdu těšil a předesílám, že svého rozhodnutí v žádném případě nelituji. Můj nový šéf byl skutečně velmi přátelský člověk. Potvrdila se platnost anglického pořekadla „co ztratíš na houpačkách, získáš na kolotočích“ („What you lose on the swings you gain on the roundabouts.“). Samozřejmě to platí i naopak. Z chatrného karavanu jsem se přestěhoval do zděné budovy. Místo miniaturní kuchyňky a stísněné společné místnosti jsem se mohl těšit z prostorné kuchyně a obývacího pokoje s mnoha pohovkami. Na druhé straně jsem přišel o část soukromí, jelikož jsem nově musel sdílet pokoj se dvěma spolubydlícími (až ve druhé polovině pobytu jsem měl celý pokoj víceméně pro sebe).

V mnoha ohledech se od sebe obě centra příliš nelišila. V obou se to jen hemžilo veverkami, vzduchem poletovaly straky a červenky, vzácní nebyli ani jezevci a lišky (viz články Lišky se přibližují a Narodily se červenky). Rovněž pracovní úkony byly podobné – od vedení sportovních aktivit přes natírání až po uklízení záchodů a sběr odpadků. Z aktivit odpadl šerm či lezení na viklající se kůl, jejichž místo zaujal rafting a další vodní sporty. V obou centrech jsem byl patrně nejčastěji instruktorem lukostřelby (viz článek Střílet jako Robin Hood).

Zvláštní odstavec si zasluhuje pojednání o lidech, s nimiž jsem pracoval a trávil většinu volného času. V Belchampsu jsem byl zpočátku značně rozčarován z jejich neschopnosti udržovat alespoň minimální pořádek (viz článek Necivilizovaní Angličané). V Thriftwoodu to bylo o něco lepší, ale i tam se našlo několik patologických bordelářů (výstižnější slovo mě nenapadá), kteří házeli na zem víčka od piva nebo pokládali na stůl zbytky jídla a nechávali je tam. Krev mi pila neustále puštěná televize. Ve chvíli, kdy jsem zůstal v obývacím pokoji sám, okamžitě jsem ji vypínal. Po chvíli obvykle přišel někdo s neskrývaným údivem – jak to, že je televize vypnutá?! Na druhou stranu i v Thriftwoodu jsem poznal řadu milých lidí, mezi něž patřili především učni Zoe, Jamie a Callum, asistent vedoucího Alex a doyen Brad, jenž v centru pracuje už od 80. let minulého století. Brad pořádal pro zájemce různé výlety. Měl jsem díky němu možnost navštívit skanzen na místě středověkého hradiště Mountfichet a krátce též Colcester, jedno z nejstarších anglických měst.

Část bývalého hradiště Mountfichet v Essexu

Místo kapesného jsem dostával jídlo. Stravovali jsme se totiž společně. Na jednu stranu to posilovalo týmového ducha, když jsme se střídali ve vaření pro ostatní, ale ze složení jídelníčku jsem měl radost pramalou. Skoro každý den někdo smažil malé klobásy, nejčastěji ke snídani, ale někdy též k večeři. Někdy jsme místo klobás snídali smažená vejce či smaženou slaninu. K obědu obvykle bývaly sendviče, burgry nebo hot-dogy. Přesolených chipsů, které nejím, byl dostatek, zato ovoce pomálu. Po třech týdnech tohoto komunitního stravování jsem nemohl párky ani klobásy ani cítit a raději jsem si místo nich dával cereálie se studeným mlékem nebo vločkovou kaši. Pokoušel jsem se navrhnout ozdravení našeho jídelníčku a je pravda, že asi dva týdny před odjezdem jsem se dočkal nějakého ovoce.

Přesun do jiného centra mi umožnil poznat nové lidi, získat nové zkušenosti a větší rozhled, jak to v podobných centrech chodí. Ubyly úmorné přesčasy, zákonitě mi tedy přibylo více volného času. Nevýhodou byl jen jediný volný den v týdnu. Dny volna jsem zpravidla trávil mimo centrum. Kromě zmíněného středověkého hradiště jsem navštívil – pravděpodobně jako jediný Čech – velké mezinárodní setkání skautů a skautek z Essexu, kde jsem se setkal se svojí anglickou skupinou (viz článek První pojednání o anglických skautech). Několikrát jsem podnikl cestu do Londýna, kde jsem se jednou sešel se svojí kamarádkou Rachel, s níž jsem dřív pracoval ve středisku Belchamps, a dokonce dvakrát s jedním z vnuků zakladatele českého skautingu A.B. Svojsíka, s nímž jsem v rámci projektu Skautské století nahrál více než hodinový rozhovor. V Londýně jsem již potřetí zavítal do Národní galerie na Trafalgarském náměstí a poprvé do galerie Tate Britain, kde nyní působí Rachel.

Konec dne návštěv na Essex Jamboree 2012

Nevýhodou mého přestěhování byla ztráta pozice jednoho z nejzkušenějších členů instruktorského týmu, kterou jsem po více než tři čtvrtě roce v Belchampsu měl. Díky tomu jsem mohl pomáhat nově příchozím dobrovolníkům a mírnit tak jejich rozhořčení neprofesionálního přijetí. V novém působišti jsem se do této role dostal sám a musel se neustále ptát zkušenějších, kde co je, kam se dávají které klíče a podobně. Jak jsem ale již předeslal, myslím si, že jsem začátkem letošního léta udělal dobré rozhodnutí.