Chrámy zasvěcené konzumu

„Proč se ti v New Yorku líbilo víc než v Londýně,“ zeptal jsem se nedávno jednoho šestnáctiletého dobrovolníka, který chodí ve svém volném čase pomáhat do sportovně-zážitkového centra Belchamps. „V New Yorku jsou větší obchody...“ Podivné kritérium, pomyslel jsem si. Tato bezelstná odpověď však vypovídá mnohé o nás a naší době.

Megalomanská obchodní centra a sáhodlouhé nákupní zóny dnes vznikají po celé Evropě od estonského Tallinnu až po anglický Newcastle (a mohli bychom pokračovat dále na východ i na západ). Rychlé občerstvení, textil a další zboží prodává všude několik málo firem s globální působností. Jmenovat je nebudu, abych jim zbytečně nedělal reklamu. Pozvolna se tím vytrácí jedinečnost evropských měst. Když to trochu přeženu, na některých místech si už člověk skoro nemůže být jistý, jestli se právě nachází v západoněmeckém Stuttgartu nebo ve východočeských Pardubicích.

Interiér románské baziliky v německém
Quedlinburgu se podobá kostelu sv. Jiří
 na Pražském hradě

Unifikace měst není úplně vynálezem naší doby. I středověká města napříč Evropou si byla v mnohém podobná. Měšťanské domy byly nejprve dřevěné, později kamenné. Většinu měst obklopovaly masivní hradby. Po celé Evropě se šířily podobné architektonické prvky. Na východě i na západě proto narazíme na románské baziliky a gotické katedrály. Na mnoha místech vznikaly kopie jeruzalémského chrámu Božího hrobu, některá města se inspirovala dokonce i jeruzalémským členěním ulic. Každá stavba však byla jedinečným dílem svého tvůrce. Každé město díky tomu získalo svůj osobitý vzhled.

Středověké město bylo střediskem hospodářského života. Všechna alespoň trochu významná města pořádala hojně navštěvované trhy. Kromě věcí každodenní spotřeby na nich kvetl též obchod s luxusním zbožím z Blízkého i Dálného východu. To si však nemohl dovolit každý. Lidé převážně kupovali pouze to, co doopravdy potřebovali. Dnes si většina z nás pořizuje věci, které vlastně vůbec nepotřebujeme.

Středověk dnes mnozí považují za dobu temna. K šíření této představy přispívají mimo jiné různá muzea mučicích nástrojů, která se v posledních letech vyrojila jako květnové včely. Ano, ve středověku se někdy mučili nevybíravým způsobem zcela nevinní lidé. Lepší obrázek si o středověku neuděláme ani při prohlídce expozice nástrojů, které tehdy používali lékaři. Jsou totiž ne nepodobné těm mučicím. Středověká šlechta pořádala nelítostné štvanice a nalovená zvířata se pak servírovala na marnotratných hostinách. Ve výčtu stinných stránek středověké společnosti bychom mohli pokračovat poměrně dlouho. Může se ale stát, že za pět set či tisíc let bude za období temna považována právě naše doba. Je možné, že na ni bude pohlíženo jako na éru, kdy se nehorázně plýtvalo přírodními zdroji – na úkor dalších generací. Středověk nám zanechal překrásné katedrály. Co zůstane po nás?

Na středověk se můžeme podívat i jinýma očima. Byla to též doba křesťanské lásky a solidarity. Mnoho lidí zasvětilo celý svůj život pomoci svým bližním. Například život svaté Anežky České je pro nás stále velkou inspirací, třebaže od jejíhož narození uplynulo již více než 800 let. Ke světlým okamžikům dějin středověké křesťanské církve patří působení tzv. žebravých řádů, jejichž členové se – mnozí kvůli znechucení z hýřivého života elit – dobrovolně vzdávali veškerého svého majetku a rozhodli se, že budou nezištně sloužit své společnosti.

Dochované středověké chrámy jsou pro mě v dnešní době oázou klidu, místem, kde mohu tiše přemýšlet a obdivovat výtvarné a stavitelské nadání našich předků. Nákupní centra jsou naopak nesnesitelným semeništěm permanentního stresu. Ten je prodejci uměle podporován hlučnou hudbou a ostrým zápachem voňavek, jež se linou z jednotlivých krámů.

K nejklidnějším místům patří křížové chodby středověkých klášterů (kostel sv. Jimrama v Řezně)

Ve středověku lidé věřili v posmrtný život, proto vynakládali obrovské finanční prostředky na budování monumentálních kostelů a klášterů. Čemu věříme my v dnešní době, když naše společnost investuje vysoké sumy peněz do obchodních center a velkoskladů, které zabírají stále více prostoru? Věříme ze všeho nejvíce předvánočním slevám, povánočním výprodejům, hlučným televizním reklamám a všudypřítomným reklamním letákům?

Proč trávíme tolik času bloumáním po moderních konzumních chrámech plných nechutného kýče? Je tohle skutečně svět, ve kterém chceme žít? Někdo možná hned namítne, že se člověk reklamní masáži nadnárodních firem může jen těžko ubránit. Že mnohem pohodlnější je přijmout svět takový, jaký je, než se pracně pokoušet měnit zaběhané pořádky. Že jakýkoliv vzdor by byl bojem s větrnými mlýny. Jeden člověk prý stejně nic nezmění.

V žádném případě nevolám po návratu do jeskyní. Ani nikoho nenabádám, aby vedl stejně obětavý život jako Anežka Česká nebo František z Assisi. Stačí si jen umět vybírat, co je pro nás opravdu důležité. Mnoho věcí můžeme ovlivnit poměrně snadno. Stačí chodit méně nakupovat zboží, které nutně nepotřebujeme. Nemusíme sledovat televizní reklamy. Potřebujeme vůbec televizi? Někteří z nás by si život bez ní asi dokázali představit. Potřebujeme k něčemu reklamní letáky? Pokud nám jsou jen na obtíž, stačí nalepit příslušný vzkaz na schránku.

Proč mobilní telefon slouží uživateli v průměru pouhých osmnáct měsíců? Mně vydržel už skoro osm let! Vyhodit se ho v nejbližší době nechystám. Stejně dlouho mi vydržely moje první hodinky. Ty druhé používám už víc než jedenáct let. Kdyby se chovali všichni spotřebitelé jako já, většina obchodních zón by patrně brzy zkrachovala. Bylo by to špatně? Byli bychom méně šťastní? Ano, namítnou jistě někteří bez váhání, vedlo by to k dramatickému snížení HDP a růstu nezaměstnanosti. Na druhou stranu bychom ale ušetřili nevyčíslitelné množství přírodního bohatství, které by bylo možné využít mnohem efektivněji.

Budeme-li méně nakupovat, můžeme ušetřený čas věnovat procházkám do přírody a kulturnímu vyžití. Je třeba vytvářet tlak na to, aby naše společnost místo velkoobchodů a velkoskladů investovala více do univerzit, knihoven, muzeí, divadel, koncertních síní či opravy kulturních památek, tedy do chrámů zasvěcených vědě a umění. Stejně tak místo neustálého zastavování krajiny novými dálnicemi, po nichž se převáží všechno to (do značné míry nepotřebné) zboží, by bylo lepší podporovat hromadnou dopravu a budovat bezpečné cyklostezky. Mimochodem, dokázali bychom si dnes představit život bez vlastního automobilu?

Kdybychom se všichni najednou začali chovat uvědoměle, mělo by to nepochybně nedozírné následky. Padla by řada pomyslných jistot. Stálo by vůbec za to pouštět se do takového rizika? Myslím si, že ano. Okamžitého zvratu v chování lidí se neobávám, plynulé změny našich spotřebitelských návyků by naopak byly velmi žádoucí. Nechci totiž ve světě plném zbytečných požitků, zatímco obrovské množství lidí přežívá na hranici absolutní chudoby. Nechci napomáhat rychlému vymírání živočišných druhů a nahrazování pralesů plantážemi. Nechci, aby byla doba, v níž žiji, s odstupem času považována za nejtemnější v lidských dějinách.

Pro inspiraci doporučuji:

KOHÁK, Erazim. Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000.

LIBROVÁ, Hana. Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu. Brno: Doplněk, 2003.

VLAŠÍN, Mojmír – LEDVINA, Petr – MÁCHAL, Aleš. Desatero domácí ekologie. Brno: STEP, 2009.