Dobří a poctiví Angličané

Pocitu rozčarování z neutěšeného stavu naší společnosti se dá podlehnout poměrně snadno. Vycestuje-li člověk z České republiky na Západ, může mít přehnaná očekávání, jež jsou často diametrálně odlišná od reality, s níž se pak každodenně setkává. Stačí, když ve vlaku místo pravých anglických gentlemanů narazíte na dvojici mužů středního věku pojídajících jídlo pochybné kvality ze stánku s rychlým občerstvením. V jedné ruce tito chlapi třímají krabici s křupavými kuřaty, ve druhé kelímek s přeslazeným černým nápojem nevalné chuti. Nenamáhají se prázdné krabice sešlápnout a vsunout do odpadkového koše za sebou. Raději je nedbale pohodí pod sedadlo. Nedopitou kolu zanechají na zemi a bohorovně vystoupí. Opuštěný kelímek se pochopitelně při nejbližším trhnutí vlaku převrhne a zaneřádí půl vagónu.

Nad takovou příhodou bych mohl mávnout rukou jako nad ojedinělým úkazem, kdybych netrávil většinu času ve společnosti mladých Angličanů, kteří nezanedbatelnou část svého volna zabijí tím, že si stále dokola pouštějí tytéž bezduché filmy, kteří pohazují odpadky po zemi a jimž se nepříčí pálit plastové lahve (viz článek Necivilizovaní Angličané). Největší chybou by však bylo házet všechny Angličany do jednoho pytle. Zdaleka ne všichni jsou totiž necivilizovaní!

Vcházím do katedrály v Chelmsfordu. U vchodu mě s úsměvem zdraví postarší paní. Uvnitř se rozléhá zpěv chrámového sboru. Usedám do jedné z lavic a s radostí se zaposlouchávám do melodických hlasů rezonujících v uzavřeném prostoru. Po chvilce uvolněného poslechu se zvedám, abych se prošel po svatostánku. Nakonec se vracím k dámě, která mě prve pozdravila u vchodu, abych jí položil několik otázek. K mému zklamání toho o chrámu mnoho neví. Na její prosbu se zapisuji do knihy návštěv a odcházím. Přibližně pět týdnů poté dostávám dopis od jakési Libby. Teprve po jeho otevření zjišťuji, že jeho autorkou je ona žena z chelmsfordské katedrály. Omlouvá se, že nebyla schopná zodpovědět moje zvídavé otázky, neboť v chrámu pracuje jen krátce. K dopisu však připojila stručného průvodce katedrálou. Nezištné gesto paní Libby je pro mě příkladem skutečných anglických ctností. Na oplátku jsem jí poslal pohlednici s fotografiemi města, v němž jsem vyrůstal.

Je únor, začínáme natírat tělocvičnu. Při této příležitosti poprvé potkávám Bernarda, usměvavého muže, který byl nedávno penzionován. Protože býval v mládí skautem, rozhodl se, že se nyní pokusí skautingu splatit dluh a část nově nabytého volného času si vyhradí na dobrovolnou pomoc v našem skautském centru. Během krátké pauzy se mě vyptává, odkud jsem a co tu dělám. Pozorně mi naslouchá a nakonec mi slibuje, že mě někdy vezme na výlet po Essexu. Znovu ho potkávám až po několika týdnech. Ptá se mě, kdy mám volno, a domlouváme se, že se pro mě staví. Ve smluvený den přijíždí do centra i se svojí manželkou. Nejprve se jedeme podívat na zříceninu hradu Hadleigh, poté míříme do malebného městečka Maldon. Bernard i jeho žena jsou velmi milí lidé. Celý výlet je pro mě příjemným zpestřením jinak převážně jednotvárného života v ostrovním království.

Hadleigh Castle

Rychlou chůzí se blížím ke skautské klubovně. Na dnešní schůzku jsou pozváni dva policisté, Steven a Paul. Přijíždějí policejní dodávkou, z níž vykládají plastové štíty a další vybavení. Poté zvědavým skautům vyprávějí o své práci. Dozvídáme se, že nejsou profesionálními strážci zákona, nýbrž dobrovolníky. Dobrovolných policistů je prý v Essexu několik set. Zdroj obživy mají jiný. Například Steven provozuje vlastní autobusovou společnost. Po zvládnutí výcviku by měli tito dobrovolníci odpracovat alespoň dvě osmihodinové služby za měsíc. Steven i Paul tuto minimální hranici výrazně překračují. Je na nich vidět, že je tato práce baví a že jsou hrdí na to, že mohou tímto způsobem sloužit své zemi.

Kousek od našeho centra se nachází farma se šťastnými slepicemi. Na rozdíl od nosnic ve velkochovech zavřených v klecích mají slepice na této farmě dostatek životního prostoru. Před vstupní branou jsou na židli volně položená vajíčka s prosbou, aby zájemci vhodili do schránky jednu libru za každých šest kusů. V tu chvíli mi dochází, v čem tkví vyspělost anglické společnosti. Nejsem si jistý, zda by něco podobného mohlo fungovat i v Česku, jež se v rámci EU umísťuje na předních místech ve statistikách zachycujících zboží ukradené v obchodech.

Farma se šťastnými slepicemi

Anglická společnost není zdaleka ideální. Žije v ní však řada dobrých lidí ochotných pomáhat svým bližním i lidem, které příliš neznají. Úplně z ní nevymizela ani důvěra v lidskou poctivost.