Když jsem se šel předloni zeptat do Národního muzea v Praze, jestli bych tam mohl chodit pomáhat jako dobrovolník s instalováním a údržbou expozic, vyvolalo moje přání určité rozpaky. Zatímco ve Velké Británii se s dobrovolnými pomocníky v muzeích počítá (prošel jsem si desítky internetových stránek britských muzeí a jen výjimečně jsem tam nenarazil na nabídku ke spolupráci), vedoucí výstavního oddělení neskrývala při prvním setkání svoje překvapení. Prý se jí doposud nestalo, že by jí někdo zadarmo nabízel svoje služby. Vrátní si mě podezřívavě prohlíželi, jestli jsem náhodou nespadl z višně.
V té době jsem končil studium na vysoké škole a snil o tom, že brzy začnu pracovat v nějakém muzeu; zájem o muzejnictví mě ostatně doposud neopustil (viz články označené štítkem Muzea a galerie). Chtěl jsem si proto vyzkoušet, jak se připravují výstavy v největší instituci tohoto druhu v naší zemi. Co jsem tím získal? Myslím, že to pro mě bylo velmi poučné. Měl jsem jedinečnou příležitost sledovat poslední velkou výstavu před uzavřením hlavní budovy Národního muzea, Staré pověsti české, nejen z pohledu běžného návštěvníka, ale i ze zákulisí a v dlouhodobější perspektivě. Výstava se mi líbila, její údržba však byla neobyčejně náročná. Ráno obvykle začínalo zjišťováním škod, které návštěvníci napáchali předchozího dne. Doprovodné atrakce se opotřebovávaly mnohem rychleji, než by bylo záhodno. Pracovnice výstavního oddělení například nestíhaly zašívat rozpárané hadrové kuželky.
Díky své dobrovolnické praxi v Národním muzeu jsem mohl proniknout do veřejnosti nepřístupných prostor muzea, kam bych se jinak neměl šanci dostat – od podzemních depozitářů až po chodbu s kanceláří generálního ředitele. Mohl jsem si v klidu prohlédnout některé stálé expozice i tehdy probíhající krátkodobé výstavy. Měl jsem také příležitost účastnit se porad týmu, který připravoval velmi nápaditou a inspirativní výstavu Nové pověsti české v národopisné pobočce Národního muzea zvané Muzaion. Následně jsem aktivně asistoval při její výstavbě a nakonec jsem byl pozván na slavnostní vernisáž.
S dobrovolnou prací mám největší zkušenosti díky svému působení v Junáku. Už ve čtrnácti letech jsem začal vést malou družinu skautů. Postupně jsem se čím dál víc zapojoval do organizace akcí skautského oddílu, který sdružuje několik takových družin. Když mi bylo dvacet, stal jsem se sám vedoucím tohoto oddílu. V jeho čele jsem vydržel tři roky.
Vedení družiny i oddílu jsem sice musel obětovat hodně času a energie, zároveň jsem se však přitom naučil hodně věcí. Moderním jazykem by se řeklo, že jsem získal řadu kompetencí, jež jsou přenosné i do soukromého či profesního života. Zásluhou skautingu se také podstatně rozšířil okruh mých přátel a známých.
Vedoucí skautského oddílu je vlastně takový manažer, poradce, průvodce, učitel i vychovatel v jedné osobě. Zvládá v podstatě to samé, co profesionální cestovní kancelář – společně se svými spolupracovníky (tomuto týmu se ve skautském prostředí říká oddílová rada) organizuje výlety, plánuje jejich rozpočet, zajišťuje přepravu, ubytování, stravování a navrch ještě smysluplný program. Prostřednictvím tohoto programu předává svým svěřencům rozmanité znalosti či dovednosti a snaží se je vést a vychovávat v duchu skautského slibu a zákona. Zároveň musí neustále řešit nějaké problémy, být jako správný krizový manažer připravený na nenadálé situace a dokázat v nich improvizovat.
Nad rámec běžných povinností vůdce oddílu jsem si mohl vyzkoušet též organizaci česko-německého projektu. V roce 2008 jsem doprovázel jako hlavní vedoucí skupinu na tábor do Německa. O rok později jsem byl hlavním koordinátorem česko-německého tábora v České republice. Obojí pro mě byla náročná, ale velice cenná zkušenost. Projekt mi dal možnost stát se na několik týdnů organizátorem mezinárodního projektu, tlumočníkem, hospodářem, kronikářem a vedoucím tábora.
 |
| Přátelství přes hranice (Veselý Kopec 2009) |
Z pozice skautského činovníka mohu též tříbit svůj písemný projev psaním článků do regionálního tisku a celostátních skautských časopisů. Mnohé jsem se naučil v pozici šéfredaktora a následně korektora oddílového (a později též střediskového) časopisu či správce webových stránek. Mimořádné zážitky mi přináší zapojení do projektu Skautské století, jehož cílem je zaznamenat malé i velké příběhy skautských pamětníků. Tento projekt mi umožnil vžít se do role reportéra, který se zajímá o vzpomínky o dvě generace starších skautů a skautek. Poznal jsem díky tomu několik moudrých a přívětivých lidí, jejichž vyprávění obohatilo moje povědomí o tom, jak se žilo lidem v Československu předtím, než jsem se narodil.
V průběhu své skautské kariéry jsem si osvojil celou řadu dalších praktických dovedností. Naučil jsem se brousit nože, orientovat se v terénu, zapalovat oheň bez použití papíru a zapalovače nebo stavět v přírodě nouzové přístřešky. Mohl jsem se zúčastnit několika kvalitních skautských kurzů, na nichž jsem se zdokonalil v rétorice a formulování vlastních názorů, poskytování první pomoci, psychologii i znalosti právních předpisů a účetnických úkonů. Celkově tyto kurzy přispěly k mému vlastnímu sebepoznání a zdravému zvýšení sebevědomí. Skauting je zkrátka dobrou průpravou pro život.
Jednou z největších předností skautského hnutí je podle mě jeho mezinárodní rozměr. Díky němu mě v Německu i v Anglii přijímali úplně cizí lidé s otevřenou náručí. Mohl jsem tak snadněji navázat přátelství s lidmi jiných národností a lépe se seznámit s kulturou těchto států. Bez skautingu by se mi pravděpodobně nenaskytla šance strávit rok v anglickém skautském centru, v němž právě pobývám.
V průběhu svého současného dobrovolnického pobytu v Anglii se mohu zdokonalit v angličtině a současně získat mnoho cenných životních zkušeností. Nevím, jestli ještě někdy budu pracovat jako instruktor sportovních a zážitkových aktivit, ale umím si docela dobře představit, že leckteré návyky a dovednosti, jež si zde osvojím, v budoucnosti využiju v jakémkoliv zaměstnání, třeba i v muzeu. Užitečné je i ono otřepané rozšiřování si vlastního obzoru, k němuž dochází při poznávání světa a které vnímavému pozorovateli dodává určitý nadhled. Přinejmenším nabízí možnost konfrontace známého a cizího. Tím cizím se můžeme či nemusíme inspirovat, v každém případě nás vybízí k zamyšlení. Úspěšné řešení nezvyklých problémů v zemích, kde se člověk nedomluví svým rodným jazykem, navíc vede ke zvyšování zdravé sebedůvěry.
Mezinárodní dobrovolnictví je pochopitelně otevřené i neskautům. Kromě dlouhodobých dobrovolnických projektů, jako je například Evropská dobrovolná služba, se každoročně koná nepřeberná škála kratších workcampů, tedy jakýchsi pracovních táborů. V loňském roce jsem se zúčastnil jednoho takového tábora ve Walesu. Místo na tomto workcampu mi zprostředkovala organizace INEX – Sdružení dobrovolných aktivit. Jednalo se o setkání osmi dobrovolníků a dobrovolnic z Velké Británie, Německa, Španělska, Itálie, České republiky a Slovenska. Náplní tohoto setkání byla terénní péče o přírodu ve správě národního parku Brecon Beacons. Několik dní jsme například budovali kousek pevné kamenné cesty vedoucí na nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Nestane-li se nic mimořádného, mohla by tato stezka vydržet stovky let. Dokud turistům chyběl stabilní podklad, stoupaly na vrchol širokým koridorem bez zřetelného ohraničení, což významně urychlovalo proces eroze. Malým několikametrovým dílkem tak naše mezinárodní skupina přispěla k zachování přírodního bohatství jednoho ze tří waleských národních parků.
Setkání mi přineslo vedle příležitosti objevovat přírodu Walesu a poznat několik skvělých lidí z různých koutů Evropy hlavně dobrý pocit. Tento pocit pramení z vědomí toho, že rok co rok pomáhají stovky takových skupin obdobným způsobem měnit svět k lepšímu. Cenné přitom nejsou jen výsledky jejich práce, ale i pozitivní vztahy, které v průběhu projektů navážou. Přestože se většina účastníků těchto krátkodobých workcampů už asi nikdy znovu nesetká, radost ze společně odvedené užitečné práce jistě přetrvá. Myslím, že to je nejlepší možná cesta vedoucí k opravdovému sjednocení Evropy.
 |
| Radost ze společné práce (Wales 2011) |
Snad se mi podařilo dostatečně vysvětlit, co mi dává dobrovolnictví. Pro mě samotného je důležité, že mě tato práce obohacuje, že díky ní poznávám řadu dobrých lidí a že mě naplňuje pocitem, že smysluplně nakládám se svým časem. Věřím, že moje snažení přináší prospěch celé společnosti. Nakolik jsou plody mého úsilí hodnotné, neumím sám posoudit. To by museli zhodnotit skauti, kteří prošli mým oddílem, čtenáři mých článků či účastníci česko-německého projektu, který jsem spoluorganizoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat