Výpisky z deníku, který si nevedu

1. února 2012, středa

Celý den jsme natírali tělocvičnu, ve které se konají hodiny šermu a lezení na umělou stěnu. Při natírání jsem z okna zahlédl kulhavou lišku. Snad to byla ta samá, kterou jsem se pokoušel v lednu vyfotit (viz článek Lišky se přibližují). Obvykle nám končí pracovní doba v 17:00. Někdy se ale konají večerní programy, což byl případ prvního únorového dne. Skupina sociálně znevýhodněných dětí si přišla vyzkoušet lezení na prázdné přepravky od lahví, které instruktor vrší na sebe. Skončili jsme o půl sedmé.

2. února 2012, čtvrtek

Odstřelovač veverek

Dopoledne jsme nacvičovali modelové lekce lukostřelby na blížící se zkoušky. Konal se pohovor s dalšími dvěma uchazeči a pozici učně. Byla vybrána Lisa. Vedoucímu centra se líbil i druhý z adeptů a nabídl mu, že bude moci nastoupit v září. Souběžně s pohovory a nácvikem lukostřelby v centru probíhal odstřel přemnožených veverek. V tělocvičně jsme otestovali novou lezeckou atrakci – sloup složený ze tří spojených klád s úchyty, zavěšený u stropu. Odpoledne jsme na stejném místě opět natírali.

3. února 2012, pátek

Ráno jsem zavážel střelnici na lukostřelbu štěrkem. Poté jsem rovnal hromadu vyřazených dřevěných palet, které návštěvníci centra používají k topení. My z této hromady získáváme materiál, z něhož vyrábíme například ploty. Odpoledne jsme pokračovali v natírání. Po chvíli mi Nigel, vedoucí centra, zavolal vysílačkou, abych za ním přišel do kanceláře. Potřeboval poradit s informačním letákem pro budoucí zahraniční dobrovolníky. Díky vlastní zkušenosti jsem mohl přispět řadou cenných podnětů. Nigelova žena Lorraine moje nápady rovnou zapisovala do počítače. Kancelář byla přetopená. Potom jsem se vrátil do tělocvičny.

4. února 2012, sobota

Navázali jsme na lukostřelecký výcvik z minulého víkendu (viz článek Střílet jako Robin Hood). Učili jsme se opravovat šípy (přilepit uvolněný hrot, končík či postranní pera). Zkusili jsme si též vyrobit zesílený střed tětivy. Dozvěděli jsme se o různých způsobech bodování zásahů terče. Počítání bodů jsme si následně osvojili při menší soutěži. Každý měl vystřelit na terč čtyřiadvacet šípů ve čtyřech sériích. Tuto soutěž se mi podařilo vyhrát. Pozdě večer začalo sněžit. Před spaním jsem se několik hodin učil lukostřeleckou teorii v anglické terminologii.

5. února 2012, neděle

Lukostřelecký výcvik vyvrcholil závěrečným přezkoušením. Všichni jsme uspěli. Sotva se s námi zkušební komisař rozloučil, přesunuli jsme se před hlavní bránu, kde jsme pomáhali roztlačovat auta, která se nemohla rozjet. Přes noc totiž napadlo asi dvacet centimetrů sněhu. Jakmile centrum opustili všichni návštěvníci, strhla se divoká koulovačka. Když opadlo prvotní nadšení, vyrazil jsem s foťákem dokumentovat dlouho očekávanou sněhovou nadílku.

6. února 2012, pondělí

Teploty se vyšplhaly nad nulu, sníh tudíž začal odtávat. Neroztál však úplně. Měl jsem den volna, mohl jsem se tedy opět věnovat focení (viz článek Závod se sluncem). Večer jsem si šel se svými spolupracovníky zahrát do hospody kulečník. Prakticky v každém rohu tam byla zapnutá velkoplošná televize, v níž právě vysílali přímý přenos fotbalového zápasu Liverpool vs. Tottenham. K tomu vyhrávala z reproduktorů hlasitá hudba. Slova komentátora nebyla vůbec slyšet, nafilmované pády slavných fotbalistů a jejich podrážděné reakce působily velmi groteskně. Horší bylo, že jsme si dlouho nemohli pořádně povídat. Naštěstí hluk nakonec utichl. Mike, Nigelův zástupce, klidu využil k tomu, že nám oznámil plánovaný odchod z našeho centra sportovních a zážitkových aktivit. Pak se rozhovořil jindy mlčenlivý Adam. Dozvěděl jsem se od něj díky tomu leccos zajímavého o anglickém školství.

7. února 2012, úterý

Dnes měli všichni volno. Dan zorganizoval výlet za bruslením do nedalekého Chelmsfordu, hlavního města hrabství Essex. Po několika letech jsem se tak opět postavil na brusle. Ty jsme si mohli půjčit přímo v hale s ledovou plochou. Po bruslení jsme se vydali na obchůzku nákupních center. V tom prvním jsem si koupil za pět liber docela pěknou košili. Pak jsem se od ostatních odpojil a místo dalšího bloumání mezi obchody jsem si šel prohlédnout místní katedrálu, která byla postavena ve středověku a upravena v 19. století. Po návratu z Chelmsfordu jsem zamířil ke skautské klubovně, kde jsem se však dozvěděl, že dnešní schůzka místních skautů (viz článek První pojednání o anglických skautech) byla zrušena.

8. února 2012, středa

Údržbáři Jamie a Paul rozváželi bagrem kamenitý podklad po cestě, která protíná belchampské tábořiště. Já, Adam a praktikant Liam jsme jimi vytvořené hromady celý den rozhrabávali. Od 17 hodin jsem vedl hodinu střelby z minikuší. Zúčastnila se jí stejná skupina, která minulou středu lezla na prázdné přepravky.

9. února 2012, čtvrtek

Dopoledne jsme dokončili rozhrabávání nového podkladu. Bylo nás víc, práce šla proto rychleji od ruky. Odpoledne jsem opět chvíli natíral tělocvičnu. Asi hodinu před koncem pracovní doby jsem začal kontrolovat stav helem, které používáme na lanové i jiné aktivity. Kontrolu vybavení provádíme každý měsíc.

10. února 2012, pátek

Ráno jsme se chopili lopat, rýčů a krumpáčů a celý den jsme rozbíjeli silnou vrstvu ledu. Byla to těžká práce, protože led byl po několika oblevách a ochlazeních přimrzlý k zemi. Přesto se nám povedlo vytvořit poměrně široké koleje, aby autům nepodkluzovala kola a lidem nohy.

11. února 2012, sobota

V noci udeřily mrazy, bylo prý šest až sedm stupňů pod nulou. Ráno jsme zjistili, že zamrzlo potrubí, které do našich obytných karavanů přivádí studenou vodu. Dopoledne jsem si jako první instruktor zkusil vést hodinu lezení na viklající se klády s úchyty. Po obědě jsem společně s Adamem vylepšoval prostranství kolem táborového kruhu. Večer nám přestala téct i horká voda. Před spaním jsem dokončil článek o lukostřelbě.

12. února 2012, neděle

Hodina šermu

Na další týden byla naplánována lekce šermu, kterou jsem měl vést já. Proto jsem v neděli na vlastní přání přihlížel hodině, kterou vedl Andy. Od listopadového kurzu už jsem pozapomněl, co všechno musí instruktor v průběhu hodiny říct a předvést. Poté jsem opět prováděl údržbu místa, kde se konají táborové ohně. Adamovi se mezitím podařilo rozmrazit potrubí se studenou vodou. Přispěla k tomu i další obleva.

13. února 2012, pondělí

Instruktorský tým kolem viklajícího se sloupu

Děti na nižších stupních škol mají tento týden pololetní prázdniny. Belchamps se rozhodl, že pro zájemce uspořádá prázdninový klub. Velkou odezvu však tato nabídka neměla. První den přišli jenom tři kluci. Na starost jsem je dostal já. Abychom stihli vše připravit, začali jsme v 8:30, o půl hodiny dříve než obvykle. Nejdříve chlapci lezli na viklající se sloup. Po úvodní aktivitě jsme se přesunuli k překážkové dráze. Po přestávce na oběd následoval návrat do tělocvičny, kde kluci tentokrát šplhali na zavěšený žebřík. Hřebem dne byla hodina lukostřelby, jejíž organizaci jsem si mohl týden po získání příslušné kvalifikace poprvé vyzkoušet. Od 17:00 jsem měl službu, která trvala do dalšího rána. Osoba, která tuto službu vykonává, si vyzvedne mobilní telefon, na který mohou volat návštěvníci, kteří v centru zůstávají přes noc, pokud mají nějaký vážný problém, který nezvládnou sami vyřešit. Kromě toho člověk ve službě kontroluje, zda jsou večer zamčeny závory u přístupových cest, jestli v areálu tábořiště nestojí auta, která tam nemají co dělat, a zda je dodržován noční klid.

14. února 2012, úterý

V úterý jsme nejprve trénovali slaňování. Poté jsem odklízel zbytky sněhu z dráhy pro šlapací káry. Odpoledne jsem měl vést lekci šermu, vedoucí skupiny, která měla přijet, ale bohužel objednávku na poslední chvíli zrušila. Místo toho jsem společně se dvěma dobrovolníky z blízkého Rochfordu, Jamesem a Abbie, vytvářel novou zeď z pneumatik, která je součástí překážkové dráhy. Touto zdí mají děti prolézat. Večer jsem se po týdnu zase vydal ke skautskému domovu. Na programu byla pátrací hra v ulicích města. Skauti nejdříve rozluštili zprávu v morseovce, aby věděli, jaká místa si půjdou prohlédnout. Při každém zastavení pak měli splnit nějaký drobný úkol.

15. února 2012, středa

Den volna jsem využil k úklidu. Vyluxoval jsem si svůj pokoj i zaneřáděný koberec ve společné obývací místnosti, zbývající část podlahy a koupelnu jsem setřel mopem. Následně jsem si šel vyprat špinavé prádlo. Kromě toho jsem si zacvičil na karimatce ve svém pokojíku, zatrénoval na nízké stěně s lezeckými úchyty a zaskákal venku na trampolíně. Když neprší a není zima, s radostí si ve dnech volna tento „trojboj“ dopřávám. Díky oteplení roztály poslední pozůstatky sněhové nadílky. Když byly trampolíny pokryté vrstvou sněhu, skákat se na nich nedalo. Zároveň nám opět začala téct teplá voda. Večer jsme se vydali na rozlučkovou večeři s odcházejícím Mikem.

16. února 2012, čtvrtek

Dalším dnem pokračoval prázdninový klub. Tentokrát se mi poštěstilo vést hodinu lezení na stěně, na které jsem předchozího dne trénoval. Kluci přišli čtyři. Jeden z nich po chvíli navrhnul, zda by si mohli zahrát „Na žraloka“. Po mém zvolání „sharkattack“ (žraločí útok) vylezli všichni na jeden úsek stěny a museli na něm vydržet co nejdéle. Kdo se neudržel, stal se obětí žraloka. Brzy se role prostřídali, takže jsem se mohl také zapojit. Kluky jsem vyhrát nenechal. Ani jednou. Ve stejném složení následovala hodina lukostřelby.

17. února 2012, pátek

Dan a Adam v záři táborového ohně

Pátek pro mě byl dalším dnem pracovního volna. Napsal jsem článek Závod se sluncem, v němž jsem vylíčil své zážitky z minulého pondělí. Volno mi skončilo krátce po čtvrté hodině. Musel jsem na sebe navléct pracovní mikinu, na ni reflexní vestu a jít k parkovišti navigovat přijíždějící auta. Belchamps totiž pořádal velký víkendový tábor, na který dorazilo kolem 350 účastníků. Páteční odpoledne, kdy všichni přijížděli a vykládali své vybavení, proto bylo velmi rušné. Večer se konal táborový oheň plný tradičních pokřiků a pohybových písní.

18. února 2012, sobota

Sobotní pracovní doba byla dlouhá, od 7:30 do 23:00. Centrum aktivit bylo rozděleno na stanoviště, kam táborníci přicházeli podle svého zájmu. Dopoledne jsem organizoval lezení na viklající se sloup, po obědě šplhání po provazech. Program pokračoval i po večeři, kdy jsem v sektoru pro vysoká lana jak na běžícím páse zapínal a rozepínal sedáky. Poté byla pro děti připravena v tělocvičně diskotéka. Té jsem se účastnit nemusel, radši jsem si šel přečíst novinky z domova. Po skončení diskotéky jsme šli uklidit zabahněné záchody.

19. února 2012, neděle

Poslední den zimního tábora jsme zahájili opět rychlou společnou snídaní v 7:30. Dopoledne bylo vyhrazeno pro poslední programy, na mě tentokrát připadlo střílení z krátké vzduchovky. Před obědem se v rychlosti odbylo ne moc slavnostní zakončení. Na závěrečný rituál nedošlo, protože jednoduchá hra s předáváním předmětu v kruhu byla pro víc než tři sta lidí příliš zdlouhavá a několik nedočkavých skupin se už v jejím průběhu začalo řadit do fronty na oběd. To uvedlo do pohybu směrem k jídelně i ostatní. Po obědě jsme organizovali odjezd všech účastníků z tábořiště. Některé oddíly odjely vlastními mikrobusy, pro jiné si přijeli rodiče. Když se tábořiště vylidnilo, bylo potřeba posbírat odpadky a uklidit všechny toalety a umývárny. Večer jsem se pokusil ze svých fotografií zhotovit několik pohledů, jež by bylo možné prodávat v obchodě, který zároveň slouží jako recepce. Když jsem to na podzim navrhnul, Nigel se mě zeptal, zda bych se toho sám nechtěl ujmout. Jeho prosbu jsem rád vyslyšel.

20. února 2012, pondělí

Po náročném víkendu jsme dostali tři dny volna. V pondělí jsem si opět vyluxoval ve svém pokoji. Potom jsem se pustil do pátrání po pamětihodných místech a zajímavých muzeích v Newcastlu a okolí, kam jsem se chystal odjet koncem února. Zbytek dne jsem upravoval vzdělávací program o životním prostředí určený pro druhý stupeň základních škol. Tento program, či lépe řečeno tematický den, slouží organizaci ADRA, se kterou jsem před odjezdem do Anglie spolupracoval jako externí lektor globálního rozvojového vzdělávání.

21. února 2012, úterý

Byl pěkný den, zopakoval jsem si proto svůj trojboj cvičení – trampolína – lezecká stěna. Pak jsem se pustil do psaní článku o Dolním Slezsku, který jsem rozpracoval už o Vánocích. Jednalo se o čtvrtý (poslední) díl putování po bývalých vedlejších zemích Koruny české vycházejícího na stránkách skautského časopisu Roverský kmen. Večer jsem si nenechal ujít další setkání místních skautů, kteří celou hodinu a půl věnovali přípravě palačinek na plynových vařičích.

22. února 2012, středa

Navázal jsem na vytváření článku o Slezsku. Před třemi lety jsem tam byl na exkurzi vedené paní profesorkou Bobkovou, která se dějinami vedlejších zemí České koruny dlouhodobě zabývá. Exkurze byla nabitá informacemi, plná referátů, jež vyplňovaly hluchá místa při přesunech autobusem. Nezapomenutelný byl hlavně sáhodlouhý referát o slezských válkách po nástupu Marie Terezie na trůn, postihující i menší šarvátky, u nichž přednášející student neopomněl nadšeně vyjmenovat jména hlavních aktérů a počet padlých koní. A to se referent podle svých slov snažil látku „osekat, co to šlo“. :-) Z referátu mi nejvíce utkvělo v paměti, že počet padlých koní byl jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňovaly výsledky bitev. I díky této záplavě neužitečných faktů se mi valná část poznatků z exkurze za ty tři roky vykouřila z hlavy, musel jsem je tudíž pracně dohledávat. Ale jsem rád, že jsem si mohl návštěvu bývalé korunní země připomenout a díky svému archivu se alespoň virtuálně vrátit na místa, jimiž jsme tehdy procházeli. Poté jsem si přečetl několik zajímavých blogů na Aktuálně.cz. Odpoledne jsem – navzdory volnému dni – musel jít společně s Andym přichystat dvě z nafukovacích atrakcí, vzápětí u nich hodinu dávat pozor na skotačící děti a nakonec je zase všechny sbalit a uklidit. Dohromady nám to zabralo asi tři hodiny.

23.2.2012, čtvrtek

Transport nového karavanu

V dopoledních hodinách jsme si nacvičovali jištění při vysokých lanových aktivitách a při slaňování. Nigel mezitím zapojil v karavanu s obývací místností novou pračku a sušičku. Odpoledne se pak uskutečnil převoz nově zakoupeného karavanu do naší malé osady přes rozměklou louku. Byla to poměrně komplikovaná operace, neboť kola těžkého přívěsu se bořila do země. Museli jsme je podkládat dřevěnými deskami a nejednou se dostaly ke slovu vyprošťovací hevery. Nakonec jsme pojízdný domeček zaparkovali před oknem mého pokoje, čímž mi zakryl krásný výhled na tábořiště. Místo toho teď při pohledu z okna nahlížím do nového společného obývacího pokoje na svoje lelkující spolupracovníky (viz článek Necivilizovaní Angličané). Sám se tam většinou chodím jen najíst, protože se mi nechce mařit volný čas sledováním televize, která je často navíc puštěná jen jako kulisa, aniž by se někdo na puštěné filmy pořádně díval. I tak jsem vypozoroval, že tam většinou běží stále dokola ty samé (převážně přihlouplé) filmy. Na druhé straně jsem přivítal rozhodnutí, že se tam bude vcházet bez bot, abychom dovnitř nenosili bahno a kamení. Koberec je díky tomu i po měsíci nesrovnatelně čistší než ten v původním obýváku. Ten se později rozdělil několika přepážkami na čtyři komůrky – pokoje pro budoucí dobrovolníky. Vypadají dost nevábně. Zůstal tam zabahněný koberec, některé komory ani nemají okno. Jak trefně poznamenal Jon, i vězni mají víc prostoru než dobrovolníci, kteří tam budou bydlet. Naopak v novém karavanu, jehož pořizovací cena byla 2750 liber, jsou tři pěkné pokoje, do nichž se nastěhovali Dan, Charlotte a Abbie. Bývalý pokoj Abbie dostala Lisa, původní příbytek Charlotte se proměnil v místnost pro personál a Danův pokoj patrně obsadí někdo ze zahraničních dobrovolníků, kteří mají přijet na jaře. Po Danově vystěhování tam vznikl sklad různého vybavení.

24.2.2012, pátek

Pokračovali jsme v intenzivním nácviku směřujícímu k získání kvalifikace na slaňování a vysoká lana. Ve zbytku pracovní doby jsem Nigelovi ukázal svoje návrhy pohledů a společně jsme je dolaďovali. Některé se mu velmi líbily, u jiných jsme se dohodli, že ještě zkusím nahradit některé obrázky novými.

25.2.2012, sobota

Do skautského centra přijel zkušební komisař na lanové aktivity a skoro celý den testoval naše dovednosti. S mým výkonem byl spokojen, získal jsem tudíž oprávnění vést hodiny slaňování a vysokých lanových překážek (viz článek Ve světě lan, úchytů a karabin). Když přezkoušení skončilo, pustil jsem se s Jamesem do vyvážení odpadu, který se nahromadil v souvislosti se zapojením nové pračky a velkým stěhováním. Nato jsme šli uklidit nafukovací atrakce.

26.2.2012, neděle

Do oběda jsem vyklízel náš bývalý obývací pokoj. V odpoledních hodinách jsem mohl poprvé využít licenci na vysoká lana. Drtivou většinu zákazníků centra tvoří děti v doprovodu dospělých. Poslední únorovou neděli však výjimečně přišla skupina dospělých žen v doprovodu jednoho muže a jedné holky. Objednala si lezení na prázdné přepravky od piva a lukostřelbu. Byl to dárek k narozeninám pro jednu ze zúčastněných. Aktivity si skupina užívala mnohem více než většina dětských návštěvníků.

27.2.2012, pondělí

Ráno jsme chvíli konurE aQ"ní. Vzápětí se všichni přesunuli na louku a začali budovat oplocení kolem zamýšleného hřiště na různé stmelovací a jiné aktivity. Motorovým vrtákem jsme vyvrtali do země desítky hlubokých děr, do nich zapustili ocelové kůly a nakonec díry zalili betonem.

28.2.2012, úterý

Ranním vlakem jsem se vypravil do Londýna, odkud jsem se chystal po poledni vyrazit do Newcastlu. Záměrně jsem si nechal velkou časovou rezervu, abych si stihl prohlédnout londýnskou Národní knihovnu, zejména trvalou expozici odhalující některé poklady z fondu této instituce. Cestou do Newcastlu jsem rozečetl útlou dvojjazyčnou knížku Marka Twaina The Awful German Language – Die schreckliche deutsche Sprache, kterou jsem si pořídil při loňské návštěvě bavorského Řezna. Celou jsem ji přečíst nestihl, jelikož jsem ve vlaku usnul. Dočetl jsem ji až cestou zpátky. V Newcastlu mě přivítala jedna moje česká kamarádka, která tam jeden semestr studovala a praktikovala na jedné z místních univerzit. Vydali jsme se na večerní procházku, kterou jsme zakončili v moderní koncertní hale zvané The Sage (čti seidž) od slavného britského architekta Normana Fostera.

29.2.2012, středa

Kamarádka musela připravovat program na svůj večerní seminář, zamířil jsem proto na vlastní pěst metrem směrem k pobřeží. Prošel jsem se po písečné pláži, vyfotil si na památku pozůstatky středověkého hradu a kláštera a přesunul se k trajektu, který přepravuje cestující přes řeku Tyne. Po krátké plavbě jsem pokračoval pěšky k bývalé římské pevnosti Arbeia a odtud k nejbližší stanici metra. Mým dalším cílem bylo muzeum Bedův svět, které sice nabízí zajímavé programy pro děti, ale návštěva úplně nenaplnila moje očekávání. Moje zklamání však do značné míry zastínila předchozí prohlídka nedalekého kostela sv. Pavla založeného již v 7. století a spjatého s působením významného středověkého myslitele Bedy Ctihodného. Z Bedova světa jsem se vrátil do centra Newcastlu, kde mé kroky vedly k starobylému hradu z normanského období. Uvnitř jsem se proplétal důmyslným labyrintem chodeb a schodišť, obdivoval krásnou hradní kapli a pozoroval město ze střechy hradu. Poblíž hradu se nachází katedrála sv. Mikuláše, do níž jsem zamířil hned vzápětí. Poté jsem se odebral k univerzitnímu kampusu, kde moje kamarádka společně s jedním Němcem připravila pro anglické studenty interaktivní program o Německu, konkrétně o Berlíně a o Bochumi. Bylo to velmi zajímavé a poučné. Na konci dne vyplněného putováním po Newcastlu jsme se s kamarádkou domluvili, že nazítří uskutečníme výlet do Durhamu (viz článek Obrázky z Newcastlu a Durhamu).