Londýnské pamětihodnosti aneb proč chodit do galerií

Národní galerie v Londýně

Na delší dobu jsem se odmlčel. Před Vánocemi jsem odjel domů a do Anglie se navrátil začátkem ledna. V obou případech jsem přestupoval v Londýně, čehož jsem chtěl náležitě využít. Britské muzeum jsem navštívil již dříve (viz článek Když exponáty promlouvají), nyní byla na řadě Národní galerie. Moje plány však brzy vzaly za své. Ani v jedné z šaten mi nechtěli vzít do úschovy krosnu, kterou jsem s sebou vláčel. Prý na ni neměli místo. I když jsou londýnská muzea a galerie poměrně benevolentní a pouštějí dovnitř návštěvníky i s jejich batohy (to by v Berlíně neprošlo), s velkou krosnou se tam člověk přece jen (naštěstí) nedostane. Jeden z šatnářů mi poradil, abych si zkusil zavazadlo uložit na nedalekém nádraží. Když jsem na místě zjistil, že by to stálo přes osm liber, chuť na prohlídku galerie mě rázem přešla.

Bez mého vědomí k premiérovi neproklouzne ani myš
(Downing Street)

Z Trafalgarského náměstí, nad nímž se na vysokém sloupu tyčí socha admirála Nelsona, jsem se vydal směrem k Westminster Abbey. Prošel jsem kolem čestných stráží na koních a zastavil jsem se u kované brány při vjezdu do ulice Downing Street, v níž sídlí britská vláda, premiér (č.p. 10) a ministr financí. Brána pochází z doby vládnutí Margaret Thatcherové. Zanedlouho se přede mnou vynořila hodinová věž zvaná Big Ben, v jejímž sousedství se nachází Westminster Abbey. Dospělí 16 liber, studenti a senioři 13, stálo na ceduli. To není zrovna málo, ale za dobré věci je prostě potřeba někdy dobře zaplatit. Před vchodem stál pán, který lidem prohledával zavazadla. Po předchozí zkušenosti jsem se ho nejdříve zeptal, jestli je uvnitř šatna. Není, pronesl, ale vzápětí dodal, že bych mohl jít dovnitř i s krosnou. Postoupil jsem k pokladně a naposledy v životě využil studentskou slevu (platnost mé mezinárodní studentské kartičky vypršela 31.12.2011). Díky tomu, že mě nepustili do Národní galerie, jsem vlastně ušetřil 3 libry, protože jinak bych už prohlídku westminsterského chrámu do konce roku nestihl. Kousek za pokladnou jsem vyfasoval mluvící sluchátko, pohodlně se usadil a zaposlouchal se do výkladu průvodců.

Westminster Abbey

Westminster Abbey je pro Angličany něco jako pro nás chrám svatého Víta a vyšehradský hřbitov dohromady. Již v 10. století založili benediktýni na místě dnešního kostela opatství (to se anglicky řekne abbey). Od dob Viléma Dobyvatele (konkrétně od roku 1066) se zde konají královské korunovace a mnoho králů, královen a dalších postav, které se výrazně zapsaly do dějin politiky či umění, zde našlo místo svého posledního odpočinku – namátkou můžu jmenovat královny Alžbětu I. a Marii Stuartovnu, hudebního skladatele německého původu Georga Friedricha Händela nebo přírodovědce Charlese Darwina. Jiné osobnosti zde mají alespoň náhrobek či pamětní desku – do této skupiny patří dramatik William Shakespeare, ministerský předseda Winston Churchill nebo zakladatel skautingu Robert Baden-Powell a jeho žena Olave. Během prohlídky návštěvník narazí na několik pozoruhodností, kam lze zařadit korunovační křeslo používané nepřetržitě již od 14. století, nejstarší dochovaný oltář ve Velké Británii (ze 13. století) a na nejstarší dochované britské dveře (z 11. století). Jsou-li poslední dva zmíněné předměty skutečně nejstarší svého druhu, jsem si nikde neověřoval, budu pravdivosti těchto informací důvěřovat.

Z místa prosyceného historií anglického národa spěchám na autobus. O cestě ani o tom, co všechno jsem stihl udělat a zařídit doma, se rozepisovat nebudu. Rovnou po dvou týdnech opět vystoupím na autobusovém nádraží nesoucím jméno královny Viktorie. Mimochodem, na internetu jsem narazil na informaci, že nádraží se nejmenuje podle této královny, jejíž vláda trvala skoro celé 19. století, nýbrž podle nedaleké ulice Victoria Street. Po kom se asi jmenuje ta ulice? Že by nesla jméno jakési královniny jmenovkyně? Nebo je oslavou nějakého velkého vítězství? To už autor/ka článku (radši) neuvádí. Naopak stránka www.visitlondon.com se ke královně hrdě hlásí.

Kolem Big Benu se vracím na Trafalgarské náměstí zkusit znovu štěstí v galerii. Tentokrát se už místo v šatně našlo. Sice jsem po 18hodinové jízdě autobusem nebyl v ideální formě, přesto jsem se tam vydržel procházet přibližně tři hodiny. Některé sály jsem prolétl jen velmi zběžně, takže se tam ještě budu muset někdy vrátit. Londýnská Národní galerie rozhodně může rozsahem a kvalitou svých sbírek směle konkurovat vyhlášeným galeriím v Berlíně či v Drážďanech. Nemohou chybět Rafael Santi, Michelangelo Buonarroti, Sandro Botticelli, Titian, Peter Paul Rubens, Rembrandt, Diego Velázques, John Constable či Claude-Oscar Monet. Do začátku února je navíc otevřená mimořádná expozice Leonardo da Vinci: Painter at the Court of Milan. Pokud se v nejbližší době do této galerie nedostanete fyzicky, můžete se tam přenést alespoň virtuálně: http://www.nationalgallery.org.uk/visiting/virtualtour/.

„Co tě na těch galeriích se starými obrazy tak přitahuje,“ zeptal se mě před necelým rokem nechápavě jeden Američan. Tehdy mě touto bezelstnou otázkou trochu zaskočil. Proč mám vlastně galerie tak rád? Jednak mají vystavované obrazy zpravidla vysokou estetickou hodnotu, zkrátka jsou krásné. Kromě toho vydávají hluboká svědectví o době svého vzniku. Co nám dnes říkají díla slavných i bezejmenných mistrů? Z obrazů můžeme vyčíst poměrně hodně, stačí se pozorně dívat a všímat si i zdánlivých maličkostí: Jaké se dříve nosilo oblečení, boty, šperky či účesy. Jak se stolovalo a co se jedlo. Jaká zvířata (včetně domácích mazlíčků) lidé chovali. Jak se měnil jejich vkus. Jak vypadaly interiéry a exteriéry domů. Jakými dopravními prostředky se jezdilo. Jaké se používaly zbraně. Jaká krajina naše předky obklopovala. Jakou měli představivost. Čemu věřili, čeho se báli... Obrazy také obsahují množství symbolů, kterým dnes již příliš nerozumíme – alespoň většina z nás. Spousta věcí (snad většina?) není vidět na první pohled. Řekl bych, že ani nejlepší dnešní historici umění nemůžou starým obrazům rozumět tak dobře jako současníci jejich autorů. Ale kvůli tomu, co z těch děl vyčíst dokážeme, se rozhodně do galerií chodit vyplatí. Tato záliba rozvíjí přinejmenším naše estetické vnímání, všímavost a schopnost soustředění.