Vzpomínky na Heidelberg, Rottenburg a německý tábor

Heidelberg již několik let figuroval na seznamu německých měst, která bych rád navštívil. V sobotu 28. července letošního roku jsem si své přání splnil. Cestou z Anglie na tábor do Německa jsem se v Heidelbergu zdržel skoro celý den. Počasí mi v časných ranních hodinách příliš nepřálo. Silný déšť mě možná na hodinu uvěznil pod stříškou zastávky místní MHD. Sotva déšť trochu polevil, vydal jsem se s těžkou krosnou na zádech ospalými ulicemi města vstříc k bývalému sídlu falckých kurfiřtů (včetně českého „zimního krále“ Fridricha Falckého), jež se majestátně vyjímá nad řekou Neckar. Zastavil jsem se v kostele svatého Ducha, v jehož útrobách se nalézá náhrobek Ruprechta Falckého a jeho manželky Alžběty. Ruprecht korunoval svoji politickou kariéru ziskem hodnosti krále Svaté říše římské, když roku 1400 vystřídal na trůnu sesazeného českého krále Václava IV. Náhrobky ostatních kurfiřtů byly bohužel zničeny ve válečné vřavě na konci 17. století.

Zámek v Heidelbergu - pohled od řeky Neckar

Další salvy dešťových kapek mne opět zahnaly pod zastřešenou autobusovou zastávku. Po zhruba půlhodinovém čekání jsem vyrazil na procházku podél Neckaru a brzy poté se začal sápat do kopce směrem k honosnému zámku, jenž je považován za jednu z nejvýznamnějších renesančních staveb v Německu. Nejdříve se zdálo, že mě pokladní na prohlídku vůbec nepustí kvůli objemné krosně, ale nakonec jsem si ji mohl nechat položenou na chodbě před vstupem do sálu s modely heidelberského zámku. Investice do zvýšení mé kulturně-historické gramotnosti ve výši devět eur, které jsem zaplatil za prohlídku s průvodcem, se rozhodně vyplatila. Dolů do města jsem se mohl svézt lanovkou. Před další přeháňkou jsem se uchýlil do kostela svatého Ducha, v němž se zrovna odehrávala zkouška chrámového sboru. Po této nečekané kulturní vložce jsem se přesunul zpět k nádraží, odkud jsem se vydal vlakem na jih do Rottenburgu.

U rottenburských skautů

Ve Stuttgartu jsem se shledal s Adamem, Radkem, Michalem a Dominikem, čímž jsem zkompletoval delegaci hlineckého skautského střediska mířící na mezinárodní tábor organizace VCP Württemberg. Dominika jsem se zeptal, zda před odjezdem kontaktoval rodinu, u které bude před táborem bydlet, a zda se na něj těší. „Kdo by se netěšil?“ odpověděl sebevědomě. V Rottenburgu nás očekávali zástupci našeho německého partnerského střediska, kteří si nás po vřelém přivítání rozebrali do rodin. Snažil jsem se mluvit se svými hostiteli německy, ale moc mi to nešlo. Po dlouhém pobytu v Anglii mi naskakovala anglická slovní zásoba rychleji než německá. Zejména během prvních dnů jsem poměrně často prokládal německé věty anglickými výrazy.

Den po našem příjezdu byl vyhrazen na výlety s hostitelskými rodinami. Radek, Michal a Bonifác vyrazili společně s Mirou, Corneliem a Lenou do Tübingenu, kde se na lodičkách projeli po Neckaru. Já a Adam jsme se podívali na romantický hrad Lichtenstein, který byl vybudován v 19. století na vrcholku vysoké skály. Každý z nás ovšem cestoval po vlastní ose se svojí rodinou. Večer jsme se pak všichni sešli pod rozhlednou, jež se tyčí na kopci nad Rottenburgem. Kladl jsem Adamovi na srdce, aby nezapomněl vzít ukulele, jelikož podobná sešlost, která se uskutečnila při naší první návštěvě Rottenburgu před čtyřmi lety, byla okořeněna rytmy českých a německých písniček. Tentokrát na zpívání bohužel nedošlo.

Exkurze do doby bronzové

Následující ráno jsme se těšili na výlet k Bodamskému jezeru. Cesta sice trvala několik hodin, radost nám však nezkazila. S Radkem a Adamem jsme si krátili čas „kvaziintelektuálními“ hříčkami. V jednom z přípojných vlaků se nás snažil humornými historkami rozveselit postarší muž, jehož silnému švábskému dialektu jsme však rozuměli pramálo. Adamovi, jenž seděl naproti vtipálkovi, nezbývalo než přikyvovat a smát se, kdykoliv vytušil nějakou pointu. V cílové stanici Uhldingen-Mühlhofen jsme vyhledali muzeum postavené zčásti na kůlech. Jedná se o rekonstrukci osídlení z doby kamenné a doby bronzové. Virtuálně jsme se tak vrátili na časové přímce o několik tisíc let zpátky do světa dávných rolníků, rybářů a odlévačů bronzu. Prohlídka archeoparku nabřehu Bodamského jezera byla neobyčejně zajímavá, proto jsem docela litoval, že jsme na ni neměli více času. Před návratem do Rottenburgu jsme si ještě zaplavali v Bodamském jezeře a s vypůjčeným míčem si zahráli plážový volejbal. Při zpáteční cestě Dominik usnul ve vlaku a málem zapomněl vystoupit.

Domy na kůlech vybíhající do Bodamského jezera

Krásy Rottenburgu a Tübingenu

Poslední den před odjezdem na tábor se konala prohlídka Rottenburgu se zasvěceným výkladem hlavní vedoucí místního střediska, kterou skauti oslovují Aki. Zavedla nás ke dvěma ze tří soch svatého Jana Nepomuckého a poukázala na společné dějiny Rottenburgu a českých zemí (rottenburské panství určitou dobu náleželo k teritoriím rakouských Habsburků). U pozůstatků římského osídlení nám Aki vylíčila historii města od doby římské až po středověk. Před biskupským sídlem se její vyprávění točilo kolem vzdoru rottenburského biskupa v období po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Poučná procházka byla zakončena u kašny na hlavním náměstí focením pro místní noviny. Odtud jsme se přesunuli do nedaleké radnice, kde k nám v zasedací místnosti promluvil místostarosta města. Když uzavřel svůj oficiální proslov, který jsem se pokoušel tlumočit do češtiny, předali jsme mu s Adamem knihu o Hlinsku a prohodili s ním několik slov. Poté si nás odchytla místní mladá novinářka a položila nám několik otázek. Setkání se zástupcem starosty jsme zakončili pořízením společné fotografie.

Když jsme opustili budovu radnice, zamířili jsme na oběd do restaurace, kde jsme si pochutnali na švábských specialitách. S Adamem, Manuelem, Felixem a Haikem jsme se po obědě vydali na výlet do Tübingenu. V tomto překrásném univerzitním městě naše skupina nejprve vystoupala na vyhlídkovou věž pozdně středověkého kostela u svatého Jiří. V prostoru za oltářem jsme si potom prohlédli náhrobky württemberských pánů. Následoval přesun k nádherně zdobené radnici a prohlídka poutního kostela svatého Jakuba, který se nachází na trase známé cesty směřující do Santiaga de Compostela. Poslední zastávkou našeho výletu bylo nádvoří zámku Hohentübingen.

Večer se uskutečnilo slavnostní zakončení pobytu v rodinách. Na plánovanou evangelickou bohoslužbu jsme se snažili pozvat českou rodačku paní Ducháčkovou, s níž jsme se seznámili před čtyřmi lety. V telefonním seznamu jsme sice našli jméno Ducháček, ale telefon nám bohužel nikdo nezvedal. Po bohoslužbě bylo na programu promítání fotek, seznamovací hry a večeře. „Ty jo, tady sou hrozně hodný lidi,“ řekl mi v průběhu večera Radek, který se předchozích hlinecko-rottenburských partnerských projektů neúčastnil a náš pobyt v hostitelských rodinách na něj udělal mimořádně pozitivní dojem. Když jsme dojedli, Aki nám slavnostně předala nějaké svoje publikace o Rottenburgu a věnovala každému z nás střediskovou mikinu rottenburských skautů. Nato jsem pronesl děkovnou řeč, v níž jsem vyjevil přání, aby naše spolupráce pokračovala i v dalších letech. Zmínil jsem rovněž Radkovo neskrývané nadšení z dosavadního průběhu našeho česko-německého setkání.

Přesun na tábor do Bavorska

Ve středu 1. srpna ráno jsme na rottenburském nádraží vytvořili nevzhlednou hromadu z našich zavazadel. Před odjezdem vlaku jsem ještě stihl babičce poslat pohled z Heidelbergu. Cesta byla opět docela dlouhá a neobešla se bez přestupů. Leckdo ve vlaku pospával. Z Memmingenu na konečnou zastávku Legau jsme dojeli autobusem. Odtud jsme šli zhruba jeden kilometr pěšky do našeho tábořiště. Tam každý vyfasoval zelený či červený nesnímatelný náramek. Za velkého horka jsme se pak pustili do stavby velkých černých německých stanů, což nám zabralo skoro celý den. Na jeden ze stožárů jsme vztyčili českou vlajku úctyhodných rozměrů. „Máte pěknou malou vlajku,“ posmívali se nám Izraelci. „My jsme větší nenašli,“ odvětil jsem duchapřítomně. Vlajku srovnatelné velikosti s tou naší později vybalili i Švédi. Večer jsme na pódiu za táborem shlédli zahajovací ceremoniál. Sešli se tam všichni účastníci mezinárodního tábora, tedy asi 900 lidí.

Rozplývající se duha nad černými německými stany

Milí Indonésané

Ve čtvrtek ráno jsem se odebral na setkání vedoucích zahraničních skupin. Stan se rychle zaplnil. Každý z přítomných se nejprve představil a řekl svá očekávání. Mluvilo se anglicky. Poté jsme se mohli vyjádřit k dosavadnímu průběhu tábora. Vůdkyně z Anglie a ze Švédska měly několik připomínek týkajících se nedostatku toaletních papírů na záchodech a bouchání dveří záchodových budek v nočních hodinách. Po ukončení porady jsem se dal do řeči s vedoucími z Indonésie. Byli to velmi milí a usměvaví lidé. Hned jsem jim navrhl, že bychom mohli naplánovat nějaký společný česko-německo-indonéský program. Nadšeně souhlasili. Ještě během dopoledne jsem vše domluvil s našimi partnerskými skupinami.

Ostatní Češi si mezitím vyráběli postavičky z modelářské hlíny. Odpoledne si naše česká grupa trochu zacvičila na plácku za stany (lehy-sedy, kliky,...). Poté jsem si s Radkem pinkal volejbalovým míčem. Konečně jsem se ho naučil jakžtakž slušně odpalovat vrchem! Po večeři jsme s našimi spolutáborníky z Rottenburgu hráli další seznamovací hry, abychom si zapamatovali nová jména. Vrcholem večera byla drsná běhací a chytací hra „British Bulldog“.

V pátek jsme si mohli vybrat z další nabídky workshopů. Až na Radka jsme všichni zakotvili v jurtě, v níž zájemci malovali na plátěné tašky poselství týkající se libovolných společenských problémů. Pokusil jsem se znázornit dokonalou recyklaci, při které zdroje cirkulují stále dokola. Po obědě jsme navštívili stan, v němž se měly vést nejrůznější diskuze. To už byla naše česká společnost opět kompletní. Zvolili jsme opravdu zásadní téma – dohadovali jsme se o kvalitě pribináčků v minulosti a dnes.

Večer se konala smluvená schůzka s Indonésany. Na louce za pódiem jsme si zahráli jednu německou, jednu českou a jednu indonéskou hru. Poté jsme se přesunuli k táborovému ohni. Zpočátku se zpívalo v němčině a my jsme si povídali s Indonésany. Dozvěděli jsme se například to, že v Indonésii jsou všichni studenti zároveň skauty. Posteskli si, že to však není příliš efektivní. Ani se nedivím. Když dělám něco dobrovolně, dokážu se pro to více nadchnout. Nakonec došlo i na zpěv v češtině a v jazyce našich nových indonéských přátel. S usměvavými Indonésany jsme se opakovaně potkávali i v dalším průběhu tábora a vedli s nimi ještě vícero zajímavých diskuzí.

Výlet do koncentračního tábora

V sobotu jsme se zúčastnili autobusového zájezdu do Dachau. Jely s námi skautky z Walesu a ze Severního Irska. Michal s Dominikem se přiznali, že doposud v žádném koncentračním táboře nebyli. Já už jsem měl za sebou návštěvu Osvětimi a Sachsenhausenu. Přesto se mne znovu chvílemi zmocňovala úzkost, když jsem z úst naší průvodkyně slyšel, jakému nelidskému ponižování byly vystavovány lidské bytosti vězněné v tomto hrozném zařízení. Před koncem prohlídky jsme zhlédli krátký film, který natočili Američané po osvobození lágru v Dachau. Při pohledu na podvyživené chodící lidské trosky a hromady mrtvých lidských těl se několik waleských skautek neubránilo slzám. Doufejme, že už se nikdy nebude nic podobného opakovat.

Vstupní brána do koncentračního tábora v Dachau

Zdařilá reprezentace Junáka

Po návratu z Dachau se naše česká parta odebrala do ústraní připravovat scénku na mezinárodní večer. K přípravě jsme přistoupili zodpovědně. Přece jen jsme svým vystoupením měli reprezentovat nejen naše skautské středisko, ale vlastně celou Českou republiku. Rozhodli jsme se, že se pokusíme ztvárnit vybrané momenty z dějin českého skautingu. Inspirovali jsme se běžícím projektem Skautské století, jehož cílem je zaznamenat vzpomínky skautských pamětníků.

Neděle byla návštěvním dnem. Již v průběhu dopoledne za námi začali jezdit rodiče rottenburských skautů a skautek. Náš český kvintet intenzivně pokračoval v nacvičování scénky na mezinárodní večer. Studený oběd nás úplně nezasytil, ale v pravou chvíli nám poselstvo jiné skupiny přišlo nabídnout zbytek jejich poledního menu. Tím jsme se dorazili. Podobná poselstva obcházela tábor poměrně často, což se mi velmi líbilo. Navařila-li nějaká skupina víc, než kolik byla s to zkonzumovat, šla dát přebytek k dispozici ostatním. Tomu říkám odpovědné zacházení s jídlem.

Po obědě jsme s Radkem přeložili dialogy našeho večerního vystoupení do angličtiny a vydali se k podiu, kde jsme dostali 10 minut na generální zkoušku. Moc se nám nevydařila. Vystoupení jsme však ve zbývajícím čase zvládli vypilovat. Oficiální premiéra pro bezmála tisíc diváků z různých koutů Evropy, Asie a Afriky dopadla na jedničku. Já ani Radek jsme se při našem rozhovoru mladého reportéra s pamětníkem předválečných skautských táborů nezakoktali, Dominikovi se povedla pěkná stojka a Adam roztleskal publikum úryvkem písně „Stály báby“. Z pódia nás vyprovázel bouřlivý potlesk. Zahanbit se nenechali ani ostatní zahraniční hosté. Skotky a Indonésanky předvedly své národní tance, Izraelci, Italové, Angličanky a Walesanky nám hezky zazpívali, Lucemburčané nás vtipně provedli po své malé zemi, číslo účinkujících ze Zimbabwe se neslo v rytmu bubnování a Malťané nás rozesmáli povedeným skečem. Švédská grupa se prezentovala výborně secvičenými pohybovými písničkami. Mezinárodní večer pro mě byl jedním z nejkrásnějších zážitků celého tábora.

Mezinárodní kurz tance a jiné workshopy

V pondělí jsme se s Adamem zúčastnili workshopu o obnovitelných energiích. Lektor programu nám na modelu demonstroval, jakým způsobem se získává větrná energie. Na vaření kávy na solárním panelu již nedošlo, protože se vydatně rozpršelo. Radek se přihlásil na workshop zaměřený na focení. Jeho výstupem byla výstavka fotografií. Michal s Dominikem si zpestřili odpoledne lezením do výšky na prázdné přepravky od lahví. Příjemným překvapením byl příjezd německých vedoucích Matthiase a Christopha, které jsme znali z dřívějších hlinecko-rottenburských táborů. V jurtě, kterou jsme využívali zejména jako jídelnu, hned vybalili z pouzder kytary a spustili svoje oblíbené songy, z nichž čišela touha po svobodě a vzdor vůči jakémukoli útlaku. Christoph se nedávno vrátil z Indie a Matthias se zrovna chystal vyrazit na stáž do Číny. O inspirativní diskuze po dobu jejich dvoudenní návštěvy tedy bylo postaráno.

Úterního dopoledne se naše česká skupina zviditelnila uspořádáním tanečního workshopu. U pódia se sešlo kolem dvaceti zájemců a zájemkyň z Německa, Anglie a Itálie, které se náš taneční mistr Michal chystal naučit polku. Jako jeho partnerka se výborně osvědčila Anne, sestra Leny a Fabiána. O hudební doprovod se báječně postaral Adam se svým ukulele. Role moderátora jsem se ujal já. Každý z nás svým dílem přispěl ke zdárnému průběhu workshopu, jehož jedinou vadou na kráse byly občasné prodlevy pramenící z Michalovy mírné nerozhodnosti. Většina účastníků českých minitanečních se však skvěle bavila, pouze jeden Ital, který neměl moc velké taneční vlohy, to zhruba v polovině zabalil.

Odpoledne Dominik využil příležitost vyrobit si pohár z kokosové kůry. O tuto činnost projevil zájem i Michal, ale neměl štěstí. O místa na jednotlivých workshopech se totiž losovalo. Já s Radkem jsme si koupili táborové pohledy, zacvičili si a poté se šli ještě s Adamem a Bonifácem proběhnout do Legau. Adam a Radek chodili běhat pravidelně. Večer jsme se stali svědky slavnostního rituálu přechodu německých vlčat ke skautům a jednoho staršího skauta k roverům. Následovalo posezení u ohně, při kterém se opět rozezněly kytary Matthiase a Christopha i Adamovo ukulele.

Ve středu dopoledne jsem se společně s Adamem, Felixem, Hannah a Elisou, mladší sestrou Manuela, zúčastnil workshopu o fungování OSN, který se ve druhé části přelil v diskuzi o vzdělávacím systému v Německu. Dominik a Michal měli volno a lenošili ve stanu. Před obědem jsem si šel s Adamem zaběhat. Odpoledne jsme na moje přání vyrazili s částí rottenburských táborníků na zhruba desetikilometrový výšlap k nedalekému poutnímu kostelu v městečku Maria Steinbach. Trochu jsme díky tomu poznali krajinu, jež obklopovala naše tábořiště. Když jsme dorazili k cíli, mohli jsme se pokochat krásnou barokní výzdobou kostela postaveného v polovině 18. století. Po našem návratu se ve večerních hodinách na plátno nad pódiem promítal film „Piráti z Karibiku“. Na mě však dolehla únava, tak jsem se raději šel umýt a spát.

Dobrodružná plavba plná zážitků

Zlatým hřebem celého tábora byla naše čtvrteční projížďka na kánoích po řece Iller. Na vodě jsme strávili dlouhé čtyři hodiny. Krásně jsme si zasportovali, shora nás hřály sluneční paprsky a při zpáteční cestě jsme spatřili labutí hnízdo s několika roztomilými mláďaty. Jedinou nepříjemnost, která nám poněkud zkalila příjemný zážitek z hladké jízdy, měla na svědomí posádka lodi, na níž se plavili Michal s Dominikem. Těmto výtečníkům se podařilo převrátit svoje plavidlo dnem vzhůru. Všichni samozřejmě měli na sobě záchranné vesty, takže se nikomu nic nestalo, ale zima jim pak asi trochu byla.

Vodáci v kánoích na řece Iller

Bilancování a loučení

Odpoledne jsme se šli s Adamem a Radkem opět proběhnout. Po osprchování jsem zamířil na závěrečné setkání vedoucích zahraničních skupin. Při hodnocení tábora zaznívala z úst všech přítomných pochvalná slova plná superlativů. Každá skupina dostala zarámované obrázky tučňáka, jelena a surikaty, jejichž postavičky nás symbolicky provázely po celý tábor. V rámečku nechybělo ani táborové motto „Mittedrin. Und doch daneben?“ („Uprostřed. A přece stranou?“). Po večeři se konalo společné focení všech neněmeckých skupin. Poté se naše hlinecká parta nechala vyfotit s rottenburskými přáteli. Následoval zakončovací program na pódiu, z něhož ovšem byla chvílemi cítit nejistota účinkujících pramenící patrně z nedostatečné secvičenosti. Manuel se později nechal slyšet, že to bylo nejhorší táborové představení, které kdy viděl.

Před spaním jsme s Rottenburskými a jejich německou partnerskou skupinou z městečka Burlandingen provedli společnou reflexi tábora. Stáli jsme v kruhu a každý se popořadě mohl vyjádřit k tomu, co se mu líbilo a ne. Já jsem všechny odpovědi překládal z němčiny do češtiny či obráceně. Práci mi komplikovala tma, která pohltila výrazy a gesta jednotlivých řečníků. Do překládání jsem se ponořil tak intenzivně, že jsem neměl čas si pořádně zformulovat vlastní proslov. V tom jsem vyzdvihl přátelskou atmosféru, ochotu Rottenburských vyjít vstříc našim návrhům (viz program s Indonésany či procházka do Maria Steinbach), dobrou práci Ley, která na sebe z rottenburských vedoucích převzala největší díl odpovědnosti, mezinárodní večer a jízdu na kánoích. Posteskl jsem si naopak nad chaotickým denním režimem či špatnou organizací mytí nádobí (služba často začala ohřívat vodu až poté, co všichni dojedli).

V pátek ráno jsem se dozvěděl, že v noci se uskutečnila jakási – prý velmi nepovedená – noční hra, kterou zorganizovala Lena a spol. Mě naštěstí nějakým nedopatřením nikdo nevzbudil. Po snídani jsme se v rychlosti rozloučili s Rottenburskými a Burlandingenskými a odešli k autobusu, jímž organizátoři mezinárodního tábora přepravili část zahraničních skupin do Memmingenu. Odtud jsme pokračovali vlakem. Při jednom z přestupů jsme zjistili, že kvůli výluce došlo ke změně jízdního řádu. Z toho pro moje společníky vyplýval pozdější příjezd do Chebu, Prahy i Pardubic, kde jim ujel i poslední vlak jedoucí toho dne do Hlinska. Jejich odvoz domů, kam se dostali až dlouho po půlnoci, musel zajistit Michalův táta.

Norimberské kostely

Já jsem se odpojil už v Norimberku, kam večer přijel autobus, který mě odvezl zpátky do Anglie. Několika hodin čekání jsem využil k prohlídce tří krásných středověkých kostelů v centu města – Lorenzkirche, Frauenkirche a Sebalduskirche. Pod norimberským orlojem na čelní straně Frauenkirche se vyjímá socha nám velmi dobře známého Karla IV., kterou vždy v poledne obíhají postavy sedmi kurfiřtů (volitelů krále Svaté říše římské). Rotující kurfiřty jsem tentokrát nezastihl, viděl jsem je ale už při své předchozí návštěvě Norimberku před dvěma lety. Nejdéle jsem se zdržel v kostele svatého Sebalda, nazvaného podle poustevníka, jenž se stal norimberským patronem. V tomto chrámu byl roku 1361 pokřtěn budoucí český král Václav IV. Zaujala mě tam například zachovalá gotická okna či schránka na hostie, která byla vytvořena kolem roku 1375. Uvnitř Frauenkirche mě nohy hned zavedly ke dvěma sochám, jež se nacházejí napravo od hlavního oltáře. Když jsem pohlédl na bližší z nich, poznal jsem bezpečně českého patrona svatého Václava, kousek za ním patrně stojí jeho babička svatá Ludmila.

Karel IV. trůnící v průčelí jednoho z norimberských kostelů

Na náměstí jsem si ještě stihl koupit norimberský perník. Potom už jsem se musel vrátit na autobusové nádraží. Moje dovolená v Německu se blížila ke konci. Výše popsané dva týdny jsem si opravdu užil. Chvílemi již velmi stereotypní život instruktora lukostřelby a vysokých lan v anglofonním světě jsem vyměnil za procházky po šumných německých městech (viz Obrázky ze spolkové země Bádensko-Württembersko), milé rozhovory se starými dobrými kamarády, nocování ve stanu, zpívání u táborového ohně a nevyčíslitelné množství krásných vzpomínek.