První pojednání o anglických skautech

Centrum, ve kterém bydlím a pracuji, navštěvuje docela hodně skautských skupin. Během jejich krátkého pobytu však není moc příležitostí se s nimi blíže seznámit. Proto jsem začal spolupracovat s jedním místním střediskem, konkrétně se skupinou skautů ve věku 10,5-14 let. Poprvé jsem se s nimi sešel koncem listopadu.

Ostrovní zvláštnosti

Časová pásma na hodinách v Berlíně

Každý, kdo chce žít v cizí zemi, je nucen vypořádat se s množstvím nezvyklostí kolem sebe. Někdy to dá docela zabrat a člověk se musí umět poučit z vlastních chyb.

Je všeobecně známo, že Velká Británie leží v jiném časovém pásmu než Česká republika. Při cestě po souši přes Francii je proto dobré si okamžitě po průjezdu podmořským tunelem nastavit na všech ukazatelích času o hodinu méně. Na to jsem naštěstí nezapomněl, tudíž i můj budík v mobilu vyzváněl ve správný čas. Ale myslel jsem si (nevím proč), že v ostrovním království nevedou letní čas. Teď už mám zaryté do paměti, že vedou – k osvojení této znalosti mi stačilo přivstat si jednou o hodinu dřív. Změna časového pásma však má svoje kouzlo. Je třeba docela zábavné přečíst si v osm hodin e-mail, který mi někdo poslal o půl deváté.

Jak se učím anglicky

V Anglii žiju už víc než měsíc. Nedlouho předtím jsem strávil dva týdny ve Wallesu. Moje angličtina se za tu dobu nepochybně zlepšila, ale stále to není ono. Nezřídka se mi stává, že svým spolupracovníkům porozumím až na druhý nebo třetí pokus. Mluví totiž velmi rychle a ledabyle, jakoby měli v puse příslovečný horký brambor. V té změti zvuků pak nedokážu zachytit jednotlivá slova. To samé se mi stává, když na mě děti při programech vychrlí nějaké otázky. Většinou naštěstí napodruhé nebo napotřetí pochopím, na co se mě ptají. Asi není nutné dlouze vysvětlovat, že angličtina, kterou znám z vysílání BBC, se diametrálně liší od té, kterou dennodenně slyším kolem sebe. Jedna moje kamarádka, která momentálně studuje v severoanglickém Newcastlu, mě však trochu uklidnila sdělením, že tamnímu přízvuku nerozumí skoro vůbec. V Essexu to není zas tak zlé.

O jízdě na kajaku, šermu a sbírání odpadků

V poslední době probíhají zážitkové programy většinou jen o víkendech. Ve všedních dnech se věnujeme zvelebování našeho centra. Na řadu proto přichází hrabání, zametání, házení lopatou, přibíjení hřebíků, natírání, praní výstroje, vybírání mechu a listí z okapů či sběr odpadků. Někdy je práce jednotvárná a nemůžeme se dočkat večera, jindy se činnosti střídají a den uteče celkem rychle. V každém případě se zázemí centra naší zásluhou pozvolna, ale očividně mění k lepšímu.

Když exponáty promlouvají

Minulý týden si moji spolupracovníci naplánovali výlet do Londýna, kde chtěli zdokonalovat svoji lezeckou zdatnost. Připojil jsem se k nim, avšak mnohem víc než další lezecká stěna mě lákalo Britské muzeum a jiné londýnské pamětihodnosti. V metropoli Spojeného království jsem se proto od ostatních odpojil.

Obvykle cestuju metrem docela rád, v tom londýnském jsem se ale příliš dobře necítil. Při přesunech podzemní dráhou mě napadaly tyto asociace: labyrint, stísněné prostory, horko. Navíc je londýnské metro docela drahé, což je ale svým způsobem pochopitelné. V průvodci jsem se dočetl, že Londýn je nejdražším městem v Evropě. O to víc mě potěšilo, že velká muzea a galerie nevybírají žádné vstupné.

Kopule chrámu svatého Pavla

Rozmanitý program prvních týdnů

Skautské centrum zážitkových aktivit v Hockley nabízí návštěvníkům řadu programů. Hned od prvních dnů svého pobytu jsem se začal zaučovat, abych se mohl stát jejich instruktorem. Jako pozorovatel jsem se nejprve zúčastnil hodiny lezení na cihlovou stěnu uvnitř místní tělocvičny. Musel jsem se naučit příslušné výrazy a slovní spojení: smyčka, sedák, uvázat osmu, slaňovat, jistit atd. Postupně jsem se při těchto hodinách začal zapojovat do pomocných prací – pomáhat dětem utahovat sedáky a helmy či zavazovat a rozvazovat osmy. Pod vedením hlavního instruktora Dana jsme v tělocvičně i na venkovní stěně absolvovali několik tréninků zaměřených na jištění. Výhodou těchto školení je, že při nich můžeme sami lézt a slaňovat. Necelý týden po mém příjezdu do centra zavítal zkušební komisař, který otestoval naše dovednosti. Povedlo se mi získat oprávnění vést hodiny lezení (se zodpovědností za jedno jistící lano). Příště, tj. v únoru, se pokusím získat oprávnění na vedení hodin slaňování a vysokých lanových aktivit.

Rozpačitý začátek

Koncem druhé říjnové dekády jsem odjel obtěžkán objemnými zavazadly do Prahy, kde jsem nastoupil do autobusu, který měl namířeno do Londýna. Byl poloprázdný. Značnou část přibližně osmnáctihodinové cesty jsem prospal či probděl. V cílové stanici bylo třeba vyzvednout si v automatu jízdenku zakoupenou přes internet. V rozlehlém areálu Victoria Station jsem bloudil podobně jako kdysi při své první cestě z berlínského hlavního nádraží. Transakce se naštěstí zdařila. Do metra jsem se musel doslova prodírat přes několikery turnikety. Z vlaku jsem se následně pokoušel dovolat na recepci střediska do Hockley, ale ohlásil se jen záznamník. Z nádraží jsem proto šel pěšky podle malého vytištěného plánku.

Na rok do Anglie

Studoval jsem dva semestry v Berlíně. Několik týdnů jsem prožil v Horní Lužici, Braniborsku a Švábsku. Naučil jsem se obstojně německy, našel přátele různých národností a získal hodně cenných zkušeností. Po završení studia jsem se chtěl vydat na Evropskou dobrovolnou službu (EVS) do Anglie – nejlépe do nějakého sdružení, které se zaměřuje na mezinárodní výměny mládeže. Reakce hostujících organizací, jež jsem obeslal, však byly pouze dvojího druhu – záporné a žádné. Začal jsem proto po určité době přemýšlet, zda bych se do té Anglie nemohl dostat jinak. Vzpomněl jsem si přitom na článek o evropských skautských základnách (jeho autor u mě shodou okolností jednou přespával v Berlíně), který jsem nedávno četl. Říkal jsem si, že za pokus nic nedám a poslal e-mail vedoucímu střediska zážitkových aktivit v Hockley (asi 50 km východně od Londýna). Po několika dnech mě mile překvapila kladná odpověď. Podmínky sice nebyly tak dobré, jako nabízí EVS, přesto jsem se rozhodl naskytnutou příležitost využít. Je to možná poslední šance vyrazit na tak dlouhou dobu do světa a naučit se pořádně anglicky. Hlavní je, že budu mít zajištěné ubytování a příspěvek na stravu.

Vítejte na mém blogu

Minulý týden jsem odcestoval do Anglie. Ještě před odjezdem mě napadlo, že bych mohl svoje zážitky, postřehy a fotky někde zpřístupňovat, aby moji bližní věděli, co dělám. Poněvadž nefandím facebooku (stejně jako nezanedbatelná část potenciálních čtenářů), rozhodl jsem se, že si založím podobný blog jako můj německý kamarád Dominik, jenž donedávna působil jako dobrovolník v Dánsku. Vzorů bylo více - s oblibou si čtu zápisky svých přátel z Adry, Filipa a Lindy, kteří se v polovině září vydali do Mexika vyučovat angličtinu. Vybral jsem si tuto doménu, protože se dá poměrně jednoduše a efektivně spravovat. Současně neobsahuje rámečky s reklamou vnucující lidem věci, které nepotřebují.

Věřím, že moje články budou čtivé a podnětné. S mými texty a fotografiemi můžete nakládat dle svého uvážení, avšak výhradně k nekomerčním účelům. Budete-li obsah mého blogu někde veřejně publikovat, nezapomeňte prosím uvést zdroj.

Pokud mne budete chtít kontaktovat, využijte moji mailovou adresu: