Asi bych tuhle práci nedokázal dělat každý den od rána až do večera: Neustále dětem i dospělým návštěvníkům utahovat sedáky, hlídat, aby měli prázdné kapsy a zavázané tkaničky, kontrolovat, zda jsou všechny karabiny pořádně zašroubované, vázat uzly, za chvíli je zase rozvazovat, celou dobu se tvářit příjemně, šikovné lezce povzbuzovat a ty méně šikovné ještě víc. Netvrdím, že profese instruktora lanových aktivit nemá smysl. Právě naopak, takový instruktor pomáhá lidem překonávat strach z výšek, učí je důvěřovat ostatním, umožňuje jim získat nezapomenutelné zážitky či jen strávit příjemné odpoledne plné aktivního pohybu.
 |
| Skok důvěry |
Kdybych měl ale provádět jak na běžícím pásu pořád ty samé úkony, bylo by to podobné, jako když jsem dělal v muzeu lidového stavitelství na Veselém Kopci několik hodin denně průvodce lidem vcházejícím do místního mlýna. Dopoledne jsem jim plný nadšení říkával spoustu zajímavostí, jimiž jsem okořeňoval svůj výklad. I když jsem se snažil své proslovy různě obměňovat, odpoledne jsem už míval občas pocit, že místo mě mluví gramofon schovaný v některém z vystavených pytlů s moukou. Návštěvníci chodili obvykle v malých skupinkách zhruba v pětiminutových rozestupech. Sotva jsem se s jednou rozloučil, objevila se ve dveřích jiná. Ke konci směny jsem nově příchozí už jen zdravil, aby o mně věděli, seděl na lavičce a čekal, jestli se mě sami na něco nezeptají. Mnohem raději jsem měl prohlídky celým areálem, při nichž nemusí člověk stále dokola opakovat omezenou zásobu informací.
 |
| Mlýn na Veselém Kopci |
Úvaha o jednotvárnosti práce zaměstnanců lanových center se v mé mysli vynořila při loňském výletu za lezeckou stěnou do Basildonu (viz článek Rozmanitý program prvních týdnů). V centru sportovních a zážitkových aktivit, kde momentálně působím, je v zimních měsících každá hodina lezení či slaňování naopak vítaným zpestřením, odpočinkem od uklízení a údržby areálu. Činnosti vyžadující jistící lana jsou zároveň zábavnější než dohlížet u nafukovacích matrací, aby se děti zouvaly a neskotačily na nich víc, než je zdrávo. Proto jsem rád, že se mi včera podařilo získat oprávnění na vysoká lana a slaňování. Zvýšil jsem si tak opět svoji instruktorskou kvalifikaci, která doposud sestávala z lukostřelby, střelby vzduchovkami, šermu fleretem a lezení s jedním lanem.
Nejsem si jistý, zda se hodí tuto úvahu zveřejňovat. Patrně většina lidí je dnes ráda, že vůbec má nějakou práci, byť jednotvárnou. Co by tomu asi řekli pokladní v supermarketech nebo lidé pracující přes noc u pásu? Nevím, ale pořád doufám, že moje budoucí povolání bude mít ambicióznější poslání než jen zprostředkovávání sice ušlechtilé, ale pomíjivé zábavy. Chtěl bych vést a vychovávat budoucí generace ke kritickému myšlení, samostatnosti, odpovědnosti, solidaritě a otevřenosti vůči okolnímu světu. Chtěl bych se podílet na budování mostů porozumění mezi lidmi různých etnik a národností. Současně bych rád pečoval o naše hmotné i nehmotné kulturní dědictví a o přírodu, která nás obklopuje, abychom obojí mohli v co nejlepším stavu předat těm, co přijdou po nás.
Pokud se mi mé neskromné přání nesplní, budu o to usilovat alespoň ve svém volném čase jako dobrovolník.
Žádné komentáře:
Okomentovat