Závod se sluncem

Začátkem minulého týdne jsem měl volno. Celý areál sportovně-zážitkového střediska Belchamps byl přikryt sněhovou pokrývkou. Odpoledne se do ní začaly opírat sluneční paprsky. Popadl jsem svůj foťák a zamířil s ním na vyvýšené místo nad tábořištěm. Světelné podmínky však nebyly ideální, slunce již začínalo zapadat za obzor. Výhled na zapadající slunce mi zakrývaly stromy. Ve snaze obejít clonící překážky jsem opustil Belchamps hlavní branou a chvátal po asfaltové silnici, která byla zalita vodou z tajícího sněhu. Veliké kaluže se z mého pohledu proměnily v téměř dokonalá zrcadla, v nichž se odrážely siluety stromů. Přestal jsem spěchat a snažil se v klidu najít co nejlepší záběr tohoto nádherného obrazu.

Teprve poté jsem pokračoval v chůzi. Šel jsem do kopce, když za sebou uslyšel dusot nikým nehlídaného psa. Naštěstí kolem mne v rychlosti proběhl, aniž by mi věnoval pozornost. Silnice končila u soukromé usedlosti. Obešel jsem několik stavení a ocitl se na zasněženém poli. Ze slunce už zbýval jen necelý půlkruh. Vyrazil jsem rychle nahoru po svažujícím se poli za mizejícím sluncem. Připadal jsem si jako v nějaké pohádce. Kolem mě byla zamlžená liduprázdná krajina. Snovou atmosféru dotvářelo krákání vran či havranů. Po chvíli usilovného běhu jsem byl odměněn pohledem na celý sluneční kruh obklopený pozlacenými mraky.

Za mými zády se mezitím na obloze vynořil měsíc. Došel jsem až ke dvěma opuštěným stromům, kolem nichž vedla cesta. Slunce se sice již stačilo ztratit v závoji mraků, na návrat jsem však zatím nepomýšlel. Zabočil jsem doprava a cestou do mírného kopce postupně zahlédl dva zajíce zabíhající do nory. Poté jsem přemýšlel, zda by se nějak dalo vyfotit rozhraní mlhy, která pomalu začínala odspoda houstnout. Vešel jsem do ní a několikrát zmáčkl spoušť fotoaparátu.

Už je nejvyšší čas vydat se zpátky, pomyslel jsem si. Než jsem se vrátil ke dvěma opuštěným stromům, byla už hustá mlha všude kolem mě. Zabloudit v takové mlze by bylo velice snadné. Rozhodl jsem se proto, že budu našlapovat do svých vlastních stop. Bylo to docela zábavné. Podle délky kroků jsem zcela zřetelně poznával, kde jsem předtím utíkal, kde jsem zvolnil a kde jsem se úplně zastavil a fotil zapadající slunce.

Do svého pokoje jsem se vrátil nabitý pozitivní energií.