Rozpačitý začátek

Koncem druhé říjnové dekády jsem odjel obtěžkán objemnými zavazadly do Prahy, kde jsem nastoupil do autobusu, který měl namířeno do Londýna. Byl poloprázdný. Značnou část přibližně osmnáctihodinové cesty jsem prospal či probděl. V cílové stanici bylo třeba vyzvednout si v automatu jízdenku zakoupenou přes internet. V rozlehlém areálu Victoria Station jsem bloudil podobně jako kdysi při své první cestě z berlínského hlavního nádraží. Transakce se naštěstí zdařila. Do metra jsem se musel doslova prodírat přes několikery turnikety. Z vlaku jsem se následně pokoušel dovolat na recepci střediska do Hockley, ale ohlásil se jen záznamník. Z nádraží jsem proto šel pěšky podle malého vytištěného plánku.

Naše osada

Za branou centra mě přivítal Nigel, s nímž jsem celý svůj pobyt domlouval. Zběžně mi ukázal pokoj, kde budu bydlet a zeptal se, jestli je to v pořádku. Rychle jsem přikývl. Ale upřímně řečeno, podobné ubytování bych očekával, kdybych jel dobrovolničit do nějaké rozvojové země. Jedná se o velký obytný přívěs s tenkými stěnami. Uvnitř se nachází několik pokojů a malá koupelna se záchodem. V mém pokoji se navíc povalovala hromada krámů, proto jsem musel první noc přespat na gauči ve vedlejší místnosti.

Vzápětí mě Nigel představil několika novým kolegům, z nichž Andy, Adam a Abbie bydlí ve stejném či vedlejším přívěsu, budou mi tedy dělat společnost i mimo pracovní dobu. Ti se mě ujali a provedli mě po celém areálu zážitkového centra. Ukázali mi lezeckou stěnu, střelnici s uskladněnými luky a vzduchovkami, prostranství na vysoké lanové překážky a přilehlé tábořiště. Poté mi předvedli několik uzlů, které jsou potřeba při lanových aktivitách. Pak jsme šli uklidit umývárny a následně do města na nákup.

Po návratu uvařil Andy večeři. Po ní jsem se šel vybalit a přichystat si postel na spaní. Nigel mě sice mailem ujistil, že dostanu ložní prádlo a povlečení, vzpomněl si na to bohužel až druhý den. Nečekaje nic zlého jsem se na to při bleskové prohlídce své jednodenní ložnice nezeptal. Naštěstí jsem tam našel spacák, v němž jsem mohl noc přečkat přece jen pohodlněji než tu předešlou v autobuse. Jinak na mě místnost nepůsobila nijak zvlášť přívětivě. Před ulehnutím jsem ji proto alespoň trochu zútulnil vysmýčením pavučin, setřením černé vrstvy prachu na kuchyňské desce a umytím špinavého dřezu.

Okno do mého pokoje

Druhý den ráno jsme vynosili z mého pokoje všelijaké harampádí. Potom jsem musel důkladně vyluxovat zašlý koberec. Vysál jsem prach rovnou i ve vedlejší místnosti s gaučem a v koupelně, kde rovněž jsem vyleštil zrcadla a umyl zaprášenou vanu a umyvadlo. Do pokoje jsem si pak mohl nanosit věci a nakonec jsem dostal i postel a slíbené ložní prádlo s čistým povlečením. V dalších dnech přibyl do pokoje přímotop a závěs na okno. Ještě mám v plánu přemalovat žluté šmouhy a šedivé fleky na stěnách. Klidně budu bydlet ve skromných podmínkách, ale obydlí musí být aspoň relativně čisté a příjemné.

Moje počáteční rozčarování trochu zmírnil Andy, když mi řekl, že mi můj pokoj závidí. Když jsem se na něj nechápavě podíval, otevřel dveře svého miniaturního příbytku, který je asi jen nemálo širší než jeho lehátko. Můj pokoj má rozměry 2,8 x 1,9 m. Vedle postele mám prostor na rozložení karimatky na cvičení, takže na tom nejsem zas tak špatně. Rozhodně jsem na tom podstatně lépe než stovky miliónů obyvatel naší planety.