Jak se učím anglicky

V Anglii žiju už víc než měsíc. Nedlouho předtím jsem strávil dva týdny ve Wallesu. Moje angličtina se za tu dobu nepochybně zlepšila, ale stále to není ono. Nezřídka se mi stává, že svým spolupracovníkům porozumím až na druhý nebo třetí pokus. Mluví totiž velmi rychle a ledabyle, jakoby měli v puse příslovečný horký brambor. V té změti zvuků pak nedokážu zachytit jednotlivá slova. To samé se mi stává, když na mě děti při programech vychrlí nějaké otázky. Většinou naštěstí napodruhé nebo napotřetí pochopím, na co se mě ptají. Asi není nutné dlouze vysvětlovat, že angličtina, kterou znám z vysílání BBC, se diametrálně liší od té, kterou dennodenně slyším kolem sebe. Jedna moje kamarádka, která momentálně studuje v severoanglickém Newcastlu, mě však trochu uklidnila sdělením, že tamnímu přízvuku nerozumí skoro vůbec. V Essexu to není zas tak zlé.

Naštěstí ne všichni jsou líní dobře artikulovat. V recepci pracuje Rachel, slečna stejně stará jako já, které rozumím bez větších obtíží. Přirovnání s horkým bramborem ji velmi pobavilo a přiznala se, že má někdy sama problémy s porozuměním „mladší generaci“. Docela dobře rozumím i Nigelově manželce Lorraine, která v centru pracuje jako účetní. Nigelovi, vedoucímu centra, už o něco méně, ale pořád to celkem ujde. Poměrně hladce jsem se domluvil s bankovní poradkyní i s knihovnicí, která mě zasvětila do systému půjčování knížek v místní knihovně. Snad se mi časem podaří proniknout i do hovorové angličtiny, která je tak oblíbená mezi dětmi a mládeží. Říkám si, že kvůli tomu jsem přece tady.

Snažím se s sebou stále nosit tužku a kus papíru, abych si mohl dělat poznámky pokaždé, když uslyším nějaké zajímavé slovíčko nebo slovní spojení. Kdykoliv si psací potřeby zapomenu, skoro vždy zaslechnu výrazy hodné zaznamenání. Pokouším se je pak udržet v paměti a zaznamenat při nejbližší příležitosti. Nahromadí-li se jich ale více, obvykle si nevzpomenu na všechny. Často se svých spolupracovníků sám ptám, jak se řekne to či ono. Někdy si nechám nadiktovat celé věty, abych věděl, jak správně popsat činnosti, které děláme. Tyto poznámky si později přepisuju do zvláštního sešitu. Listuju přitom výkladovým slovníkem, abych se podíval na možná využití jednotlivých slovíček ve větách. Kontroluju si přitom, jestli jsem slova přepsal bez chyby a jak by se měla vyslovovat. Zároveň jsou tam přehledně vysvětleny rozdíly mezi podobnými výrazy a je tam spousta obrázků. Výkladový slovník (Oxford dictionary wordpower z roku 2000) je teď moje nejoblíbenější knížka. Pořídil jsem si ho za 390 korun ještě coby student na gymnáziu a byla to velmi dobrá investice. Občas nahlédnu také do slovníku synonym, který jsem tu nedávno zahlédl za výlohou jednoho obchodu s oblečením. Stál jenom libru a půl – no, nekupte to!

Onen zvláštní sešit si pak příležitostně pročítám a tužkou si dělám čárky, která slovíčka znám a která ne. Podobný systém se mi osvědčil už během pobytů v Německu, kde jsem k procvičování slovíček využíval hlavně ztrátové časy při přesunech hromadnou dopravou. V Berlíně jsem rovněž s oblibou používal výkladový slovník (Langenscheidt Großwörterbuch Deutsch als Fremdsprache). Sehnal jsem ho v jednom knihkupectví za 10 eur (jinak stojí skoro třikrát tolik).

Ještě před odjezdem do Velké Británie jsem občas poslouchal kurzy BBC ve vysílání ČRo Rádia Česko. Pak jsem si je stáhl ze stránek BBC, kde jsou volně k dispozici. Doporučuju hlavně kurzy každodenní angličtiny. Tady jsem si na ně zatím bohužel čas nenašel. Stejně tak jsem se zatím neodhodlal otevřít učebnici angličtiny, kterou jsem si sem přivezl. Gramatiky jsem ještě ze školy nějak přesycený, nicméně bez ní to nejde, pokud se chci vyjadřovat trochu na úrovni.

Bohužel se mi nepovedlo naladit rádio, asi je tu špatný signál. V Německu jsem ho poslouchal docela často. V Hockley se pro změnu dívám na televizi, která je v pokoji pro personál zapnutá skoro nepřetržitě. Většina pořadů, které moji spolupracovníci sledují, sice nemá valnou úroveň, ale jako poslechové cvičení to není špatné.

V Berlíně jsem trávil hodně času v knihovně četbou německé (ale i švýcarské) odborné literatury. V Essexu jsem obklopen spíše hovorovou angličtinou, ale také tady bych rád něco přečetl. V knihovně jsem si pro začátek půjčil knížky o dějinách Hockley a Essexu či o anglických králích a královnách. Kromě toho mi Rachel tento týden půjčila knihu o původu běžně užívaných frází (Albert Jack, Red Herrings and White Elephants, 2004). Jsem zvědavý, co v ní objevím. Fráze jsou podle mě důležitým kořením každého jazyka. Mám radost, když zjistím, že se něco dá v cizím jazyce obrazně vyjádřit stejně jako v češtině. Učení je pak hned zábavnější. Angličtina i němčina například znají obrat „zamést něco pod koberec“ („to sweep sth. under the carpet“ / „etw. unter den Teppich kehren“).

Znáte-li jěště nějaký jiný osvědčený způsob, jak se učit cizí jazyky, neváhajte ho napsat do prostoru pro komentáře.