Co vědí anglické děti o České republice?

Začátkem ledna jsem přislíbil, že na jednu z příštích schůzek místního skautského oddílu připravím program o České republice. Chtěl jsem představení naší země provést pomocí metody E-U-R (evokace – uvědomění si významu – reflexe).* V první fázi (evokace) by měli účastníci programu aktivizovat svoje dosavadní znalosti k danému tématu, aby na ně mohli následně nabalovat nové poznatky. Když jsem svoji představu nastínil ostatním vedoucím, začala mě Ruth zrazovat: „Oni o České republice nebudou vědět nic.“ Jen pro zajímavost jsem se vedoucích zeptal, zda znají nějaké Čechy. Lech Walesa, vypálil Dave. To je Polák, opravil jsem ho a otázal se, zda neznají Václava Havla, o jehož smrti se před Vánoci hodně psalo a mluvilo i v britských médiích (viz články na stránkách BBC či deníku Guardian). Neznali. Na jednu stranu bychom jim to mohli mít za zlé, ale ruku na srdce: Znáte nějakého současného nebo bývalého žijícího irského nebo portugalského prezidenta? Já ne, jen jsem zaregistroval, že si nedávno portugalská hlava státu postěžovala, že jí byla kvůli krizi snížena výplata. Jeho jméno ale nejspíš brzy zase zapomenu. Irsko a Portugalsko jsou přitom země srovnatelné velikostí s Českou republikou.

Lišky se přibližují

Červenka obecná v ruce ornitologa
(Pánův kopec u Proseče 2009)

Kolikrát mám sto chutí nasadit si na uši sluchátka jako ostatní a zaposlouchat se do svých oblíbených skladeb, aby mi šla práce lépe od ruky. Zvlášť když musím dlouhé hodiny hrabat listí nebo zavážet díry zeminou. „Nedělej to, nedělej,“ křikne na mě v tu chvíli ze stromu červenka svým pronikavým hlasem. Rázem si uvědomím, o co bych se ochudil. Mám to štěstí pracovat venku, na čerstvém vzduchu na rozhraní malého města a přilehlého lesa. O tom si lidé zavření v kancelářích můžou nechat zdát. Připravil bych se o možnost naslouchat přírodě kolem sebe.

Necivilizovaní Angličané

Rozhodně o nich nemůžu říct, že by byli zlí. Naopak, když jsem se v zážitkovém centru rozkoukával, hodně mi pomohli a trpělivě mi vše vysvětlovali, i když jsem tomu někdy neporozuměl ani napotřetí. Jmenují se Andy, Adam, Abbie a Dan, je jim 18-22 let a již od října mi  dělají společnost. Jejich životní styl mi však není příliš blízký. Většinu svého volného času totiž doslova zabijí sledováním televize – různých nekonečných seriálů, přihlouplých reality-show a filmů na DVD. U toho konzumují celá balení přesolených bramborových lupínků a litry energetických nápojů včetně přeslazené černé limonády. Občas se dívám s nimi, některé filmy jsou docela dobré, ale nedokážu pochopit, proč si pouštějí čtyři nebo pět filmů v kuse za sebou. Abbie a Dan dokonce zkoušeli tímto způsobem strávit celou noc. To už je posedlost. Několikrát jsem si všiml, že u těch filmů usnuli a o týden později si je promítali znovu. Škoda slov.

Londýnské pamětihodnosti aneb proč chodit do galerií

Národní galerie v Londýně

Na delší dobu jsem se odmlčel. Před Vánocemi jsem odjel domů a do Anglie se navrátil začátkem ledna. V obou případech jsem přestupoval v Londýně, čehož jsem chtěl náležitě využít. Britské muzeum jsem navštívil již dříve (viz článek Když exponáty promlouvají), nyní byla na řadě Národní galerie. Moje plány však brzy vzaly za své. Ani v jedné z šaten mi nechtěli vzít do úschovy krosnu, kterou jsem s sebou vláčel. Prý na ni neměli místo. I když jsou londýnská muzea a galerie poměrně benevolentní a pouštějí dovnitř návštěvníky i s jejich batohy (to by v Berlíně neprošlo), s velkou krosnou se tam člověk přece jen (naštěstí) nedostane. Jeden z šatnářů mi poradil, abych si zkusil zavazadlo uložit na nedalekém nádraží. Když jsem na místě zjistil, že by to stálo přes osm liber, chuť na prohlídku galerie mě rázem přešla.