Zápisník dobrovolníka: Životní příběh vnuka A.B. Svojsíka

Pan Antonín Stáně se narodil 16. listopadu 1944 v Praze. Jeho rodiči byli Vojtěch Stáně a Ludmila Stáňová rozená Svojsíková. Jeho maminka se narodila v roce 1910 jako nejstarší dítě profesora Antonína Benjamina Svojsíka, zakladatele českého skautingu, a Julie Svojsíkové rozené Stránské. Jeho otec, syn Antonína Stáněho a jeho manželky Hany, byl diplomat, který po II. světové válce působil tři roky na československém velvyslanectví ve Vídni. Své rané dětství tedy Antonín Stáně prožil v Rakousku.

Atmosféra strachu a bezmoci

Po puči v únoru 1948 byl Vojtěch Stáně tlačen k tomu, aby se stal členem KSČ, což odmítl, tudíž byl odvolán z diplomatické služby. Stáňovi nějaký čas uvažovali o životě v emigraci, ale nakonec se vrátili do Prahy. Vojtěch Stáně poté vystřídal několik pozic na různých ministerstvech. Následovaly další výzvy ke vstupu do komunistické strany. Protože na ně nepřistoupil, skončil po několika odmítnutích de facto jako nezaměstnaný, třebaže oficiálně tehdy nikdo nezaměstnaný být nesměl. V 50. letech se mu nedařilo sehnat stálé zaměstnání, jen tu a tam našel možnost menšího přivýdělku (vypomáhal například s hlídáním exponátů v Národním muzeu). Stáňovi se rázem ocitli v tíživé finanční situaci. Aby se rodina uživila, naučila se Ludmila Stáňová, která do té doby byla v domácnosti, psát na stroji a začala pracovat jako písařka.

Jednoho dne, jemuž předcházelo setkání s italským velvyslancem, kterého znal ze svých dřívějších diplomatických služeb, byl Vojtěch Stáně předvolán k výslechu na nechvalně známou služebnu státní bezpečnosti do Bartolomějské ulice. „Matka brečela, protože naprosto nevěděla, jestli se otec vrátí z Bartolomějský večer, nebo za měsíc, nebo za deset let. Byla to opravdu atmosféra strachu a bezmoci,“ vzpomíná syn Antonín.

Babička Svojsíková

V té době prožil Antonín Stáně hodně času v rodinném domku v Letech u Dobřichovic se svojí babičkou Julií Svojsíkovou. I když už tehdy byla stárnoucí ženou, s minimální penzí, vždy zůstala statečnou dámou, charakterizuje pan Stáně svoji babičku, jak se mu jevila v 50. letech. „Jako svůj největší poklad střežila jednak vzpomínky na svoje mládí – ona pocházela z Českomoravský Vysočiny (z myslivny) – a jednak vzpomínky na dědečka Svojsíka.“ Oba prý velmi milovali hudbu a své námluvy trávili společnou hrou na piano. Pro Julii Svojsíkovou i její dceru Ludmilu byl A.B. Svojsík jakýmsi idolem, kterému zůstaly věrně celý život, a člověkem, o jehož morálních kvalitách nikdy nezapochybovaly. Obě dokázaly i v těch nejagresivnějších časech obhájit odkaz svého manžela a otce a tím i skautskou myšlenku. V období, kdy vycházely knihy jako Skauting ve službách podněcovatelů války, to nebylo vůbec jednoduché.

Kvůli svému mimořádnému pracovnímu nasazení nezbývalo A.B. Svojsíkovi příliš mnoho času na vlastní rodinu. To ale neznamená, že by ji zanedbával. Když tábořil se svými skauty v Orlovských lesích, přicházel ve volných chvílích do nedaleké myslivny, kde přebývala jeho manželka s malou dcerkou. Nezapomenutelné chvíle rodinného života Svojsíkovi prožili též v domě se zahradou v Letech u Dobřichovic, který si koupili v roce 1917. Odtud vyráželi na procházky do lesa a chodili se koupat a opalovat k řece Berounce. Julie Svojsíková prý měla pro zaneprázdněnost svého muže velké pochopení.

Otec a dědeček Svojsík

Velmi vřelý vztah měla k A.B. Svojsíkovi i jeho dcera Ludmila. Když se její otec vrátil začátkem srpna roku 1938 ze Sovětského svazu a po neúspěšném domácím léčení skončil s těžkou chorobou v podolském sanatoriu, trávila mnoho hodin u jeho lůžka. Jeho následná smrt ji velmi zasáhla. Zakladatel českého skautingu zemřel 17. září 1938. O tři dny později byl uložen do rodinné hrobky na Vyšehradě.

„Člověk cítí, že v porovnání s tímhle slavným předkem toho dokázal v životě velice málo,“ podotýká Antonín Stáně, který se narodil až šest let po Svojsíkově smrti. Na druhé straně byl pro něj dědečkův odkaz morální vzpruhou v tom smyslu, že si byl vědom, že si musí i v těžkých chvílích udržet svůj charakter a čistý štít. Věděl, že dědečkovy činy jsou sice krásnou vzpomínkou, ale že si může v životě vydobýt respekt a uznání pouze svým vlastním konáním.

Náhražky skautingu

Během své školní docházky poznal pan Stáně řadu dobrých a slušných učitelů, na které dodnes rád vzpomíná. Narazil i na několik „zuřivých komunistů“, ale to byly spíše výjimky. Přesto ve škole panovala naprosto odlišná atmosféra než v rodinném prostředí. „Ne abys říkal ve škole to, co slyšíš doma,“ kladli rodiče na srdce svému synovi. Antonín Stáně říká, že jeho dětství bylo poznamenáno jakousi výchovou ve dvojakosti.

K jeho raným vzpomínkám patří vánoční besídka, kterou v zimě roku 1948 pořádaly skautky z oddílu jeho starší sestry ve sklepě jejich pražského činžáku. Na rozdíl od své sestry Antonín Stáně do žádného skautského oddílu nikdy nevstoupil. Skautská organizace byla totiž od začátku 50. let až do roku 1968 v Československu postavena mimo zákon. Zato trávil v dětství hodně času četbou knih o skautingu svého dědečka A.B. Svojsíka, Velena Fanderlika, Dr. Řeháka a jiných autorů, jež měl doma k dispozici. Stal se tedy skautem alespoň ve vlastní fantazii.

Při jeho škole fungovaly dva nebo tři turistické oddíly, které do své činnosti zařazovaly určité prvky skautské výchovy. Když chodil Antonín Stáně do 7. a 8. třídy, účastnil se v rámci turistického oddílu pod vedením jednoho ze svých učitelů různých akcí včetně dvou prázdninových cest na Slovensko.

Léta studií a odchod do Anglie

V roce 1959 přešel Antonín Stáně na střední školu. Když po čtyřech letech uvažoval o studiu nějakého humanitního oboru, bylo mu dáno najevo, že se svým nedobrým kádrovým posudkem by se na takový typ vysoké školy nedostal. Přihlásil se proto na stavební fakultu, kterou úspěšně absolvoval v roce 1968.

V té době se opět objevili na scéně skauti pod vedením náčelníka Dr. Rudolfa Plajnera. Rodinu Stáňových navštěvovali významní skautští činovníci včetně Dr. Plajnera, kteří se rozhodli uspořádat na zámku v Roztokách výstavu k příležitosti 30. výročí úmrtí A.B. Svojsíka. Tuto výstavu si nenechalo ujít přes 60 tisíc návštěvníků.

Po státnicích odjel Ing. A. Stáně na léto do Anglie, aby si zdokonalil angličtinu. Pracoval jako brigádník na prázdninovém táboře v západní Anglii. Tam ho zastihla zpráva o srpnové invazi „spojeneckých“ vojsk do Československa. Protože zrovna byla okurková sezóna, BBC a další anglická média neinformovala ve svém vysílání prakticky o ničem jiném než o této události. Pan Stáně odjel do Londýna, kde hledal práci, jazykový kurz a možnost pokračování ve studiu. Záhy byl přijat k postgraduálnímu studiu na Londýnské univerzitě, na níž se vzdělával celý následující rok. V létě roku 1969 po dokončení postgraduálního studia odjel do Ameriky, kde strávil asi měsíc brigádnickou prací. Když se vrátil do Anglie, bylo mu již zřejmé, že situace v Československu je beznadějná. Rozhodl se proto, že zůstane v Anglii.

Život v Anglii

Ve svém prvním zaměstnání pracoval Ing. Stáně na stavbě Národního divadla poblíž mostu Waterloo. Přibližně po dvou letech přešel do projekční firmy, v níž poté působil následujících sedm či osm let. Věnoval se zejména statice stavebních konstrukcí, což považuje za dobrou praxi pro svoji další profesní kariéru. Ve stejné době se seznámil se svojí budoucí manželkou, Češkou, která se stejně jako on rozhodla žít po roce 1968 na Západě. V Anglii pracovala jako programátorka. Svatba se konala v roce 1972. Společně žili šťastným rodinným životem, v jehož průběhu se jim narodily tři děti, dva synové a dcera. Dnes se již mohou těšit z několika vnoučat.

Antonín Stáně před portrétem své matky

Antonín Stáně zůstal v kontaktu se svojí matkou, která již v roce 1963 ovdověla. Zpočátku si jen dopisovali. Jakmile odešla Ludmila Stáňová do důchodu, bylo jí čas od času umožněno jezdit za svým synem na návštěvy do Anglie. Pravidelně mohl pan Stáně navštěvovat svého nejlepšího kamaráda, který emigroval do Švýcarska, kde se profesně uchytil na univerzitě v Curychu. Většina přátel, kteří zůstali v Československu, se zřejmě bála udržovat korespondenci s emigrantem, ale našlo se i několik výjimek. Hlavu jim prý za to nikdo neutrhnul. „Lidé byli povzbuzováni k tomu, aby se báli ještě víc, než bylo třeba,“ glosuje praktiky tehdy vládnoucí komunistické strany Ing. A. Stáně.

Vztah k britským skautům

Všechny děti Antonína a Ludmily Stáňových prošly v Anglii skautskou výchovou. Rodiče měli příležitost navštívit své děti na skautském táboře a zúčastnit se skautské lyžařské výpravy do Švédska. Pro děti bylo skautování bezesporu obohacující, jejich otec však připouští, že skauting, který v Anglii poznal, zcela neodpovídal jeho představám získaným četbou knih svého dědečka a jeho přátel. Československý meziválečný skauting kladl podle něj větší důraz na službu širší komunitě, zatímco skautská výchova jeho dětí byla zaměřena spíše na nové dovednosti a zážitky.

Londýnský Velehrad

Důležitou roli sehrálo v životě manželů Antonína a Ludmily Stáňových československé krajanské středisko Velehrad, které sídlí v londýnské čtvrti Notting Hill. Přímo v budově střediska žilo několik osamělých krajanů a měl tam kancelář Otec Jan Lang (1919-2007), nezapomenutelná osobnost československé komunity v Anglii. Jan Lang byl jezuitský kněz, který byl za II. světové války vězněn nacisty v Terezíně, kde málem zemřel. Po válce byl poslán na teologická studia do Londýna. Po převratu v roce 1948 zde zůstal a stal se „organizátorem a duší české komunity“. Otec Lang organizoval nejen náboženský život pro své krajany, ale zároveň se stal nejvýraznější postavou československé emigrace ve Velké Británii. Dokázal spojovat zástupce jednotlivých národů střední a východní Evropy ve snaze o dosažení společných cílů. Navázal kontakty s osobnostmi britského politického života a usiloval o to, aby osud národů od Baltu až po Balkán nebyl zapomenut. Každý rok pořádal 21. srpna demonstrace před sovětským velvyslanectvím v Londýně. Na rozdíl od leckterých krajanů stále věřil v návrat demokracie do Československa. „Jeho úsilí bylo korunováno tím, když se v roce 1989 vrátil do naší země a do dalších zemí demokratický systém a jsem rád, že můžu říct, že Otec Lang byl tehdy jedním z prvních lidí, kterým pan prezident Havel udělil vysoké státní vyznamenání.“

Nadace založená Otcem Langem funguje i dnes ve změněných podmínkách jako jedno z významných společenských center české a slovenské menšiny ve Velké Británii. Jedním ze stávajících členů správní rady nadace je pan Antonín Stáně. K problémům, jež musí v současnosti řešit, patří hledání nové základny, která by nahradila dnes již nevyhovující sídlo ve čtvrti Notting Hill.

Dočasný návrat do Prahy

V roce 1990 – po více než dvaceti letech života v emigraci – se pan Stáně konečně mohl vydat na návštěvu své rodné země. O několik let později se stal vedoucím pražské pobočky jedné britské soukromé projekční firmy. Tato projektová kancelář spolupracovala pod jeho vedením s řadou britských architektů a investorů. Zaměřovala se především na statiku ocelových konstrukcí a podílela se na realizaci několika významných projektů (například stavba nové provozní a expediční haly pivovaru v Plzni či přístavba baru s vyhlídkou na pražském hotelu Hilton).

Po deseti či dvanácti letech skončila mateřská firma se sídlem v Londýně vinou hospodářské krize v likvidaci, což automaticky znamenalo i zánik pražské pobočky. Ing. Stáně poté ukončil svoji činnost v oboru stavebnictví, projektování a investic. Vrátil se do Londýna, kde se hlavní náplní jeho dnů stala práce pro londýnskou krajanskou nadaci Velehrad.

Proč se Antonín Stáně rozhodl vrátit zpátky do Anglie? Říká, že si tuto zem i lidi, kteří v ní žijí, velmi oblíbil. Obdivuje slušnost a přátelské chování většiny Angličanů. Třebaže i během svého působení v Praze potkal řadu vynikajících lidí, ne vždy byly jeho zkušenosti tak pozitivní jako v Anglii, kde je podle něj větší pravděpodobnost, že se na vás lidé usmějí na ulici. Na Českou republiku však manželé Stáňovi rozhodně nezanevřeli, často sem jezdí navštěvovat své příbuzné a známé.

Vzkaz dnešním skautům

V knihách předních osobností českého skautingu, které pan Stáně v mládí četl, byl často zdůrazňován aspekt služby. Obává se, že dnes již to není tak moderní. Přesto si myslí, že i pro naše dny je velice aktuální poselství amerického prezidenta Kennedyho: „Neptejte se, co váš národ může udělat pro vás, ale ptejte se, co vy můžete udělat pro svůj národ.“ Je proto nesmírně rád, že tento aspekt je u českých skautů stále živý.

Odkazy a vysvětlivky:

Manželům Svojsíkovým se narodily tři děti: Ludmila (1910), Jiří (1913) a Antonín (1921). Základní informace o životě A.B. Svojsíka viz ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století. Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. Praha: Junák – svaz skautů a skautek ČR, TDC – Mladá fronta a.s., 2012, s. 51.
Nenávistný pamflet Aloise Poledňáka Skauting ve službách podněcovatelů války byl vydán v roce 1953. Skauting vykresloval jako nepřátelské hnutí, jež se ve snaze o ovládnutí světa spolčilo s imperialisty. Kniha byla hojně citována ještě v 70. letech – viz Skautské století, s. 162.
A.B. Svojsík znal kraj kolem Dobřichovic již z dětství, neboť jeho maminka pocházela z dobřichovického mlýna, kam malý Antonín jezdíval se svými bratry za dědečkem na prázdniny – VÁŇOVÁ, Jana: A. B. SVOJSÍK (*1876 Dvůr Králové – †1938 Praha). In: Dobřichovické kukátko XXVIII, 2012/2-Leto, s. 26 (o pobytech Svojsíkovy rodiny v zahradním domku v Letech viz tamtéž, s. 28).
K průběhu Svojsíkovy nemoci a jeho pohřbu viz BŘEČKA, Bruno: Kronika čs. skautského hnutí do roku 1990. Brno: Brněnská rada Junáka, 1999, s. 150n.
STÁNĚ, Antonín: Čtyři životy českého skautingu. In: Velehradský z(s)pravodaj 43, 2012/červenec-srpen, s. 3.
Dne 13. září 1950 bylo oficiálně uveřejněno Oznámení o zániku JUNÁKA. Ministerstvo vnitra vymazalo spolek JUNÁK ze svého spolkového registru. Jeho jmění přešlo na Československý svaz mládeže. 1. ledna 1953 oznámil ÚV ČSM rozpuštění JUNÁKA, jehož úkoly měla převzít organizace Pionýr. Kronika čs. skautského hnutí, s. 218-221; srovnej Skautské století, s. 159n.