úterý 15. ledna 2013

Vratislav: Zkáza, vyhnání a postupné usmíření

Škody, jež napáchala II. světová válka, jsou nevyčíslitelné. Řada evropských měst byla rozmetána na kusy, ztráty na životech byly obrovské, nápor na psychiku přeživších enormní. Jen málo měst však doplatilo na válečné běsnění tak citelně jako slezská metropole Vratislav (polsky Wrocław, německy Breslau).

Vinou války a jejích přímých důsledků přišla Vratislav nejen o dvě třetiny všech budov, ale hlavně o drtivou většinu svých obyvatel, kterých bylo v roce 1939 téměř 630.000! Přibližně 20.000 Vratislavanů byli Židé. Zhruba polovině z nich se podařilo emigrovat, ostatní byli (až na cca 150 osob) v letech 1941-1944 deportováni a povražděni nacisty. Národnostní převahu měli v předválečné Vratislavi Němci. Ti museli po roce 1945 opustit celé Slezsko, což bylo považováno za spravedlivý trest za rozpoutání nejděsivějšího konfliktu v dějinách lidstva.



Cizincem ve vlastním městě

Již od jara 1945 hledali ve Slezsku útočiště Poláci vyhnaní ze svých domů a pozemků v oblastech zabraných Sovětským svazem. Tito vyhnanci, kteří pocházeli zejména z maloměstského a vesnického prostředí, byli záměrně rozptýleni do různých částí Slezska, aby se zpřetrhaly dosavadní společenské vazby. Kromě této skupiny utečenců se Vratislav a jiná slezská města stala útočištěm chudých venkovanů z přelidněného středního a jižního Polska a Poláků žijících před válkou v Bosně. Ve změněných podmínkách tito lidé často trpěli pocitem osamělosti. Nově příchozí a původní obyvatelé Slezska byli nuceni žít dva roky vedle sebe, odsun Němců byl ukončen teprve roku 1947. Naproti tomu příliv nových obyvatel pokračoval až do konce 50. let.

Vratislav po válce neopustili všichni Němci. Někteří mohli zůstat kvůli potřebě kvalifikovaných pracovníků v různých odvětvích průmyslu. Museli se však smířit s postavením trpěné národnostní menšiny. Byli nuceni popolštit si svá jména a ne všude jim bylo dovoleno mluvit svou rodnou řečí. Německé názvy vratislavských ulic, ukazatelů a obchodů byly záhy odstraněny a nahrazeny polskými. Stejný osud potkal německé pomníky. Polskou přítomnost ve městě pomáhala legitimizovat školní výuka dějepisu, v níž bylo vyzdvihováno období středověkých piastovských knížat, zatímco německá minulost Vratislavi upadla v zapomnění. I Němci, kteří z Vratislavi neodešli, tak zanedlouho začali mít pocit, že žijí v cizím městě. Polákům naopak nějakou dobu trvalo, než si svůj nový domov pozvolna osvojili.

Odpouštíme a prosíme o odpuštění

Cesta ven z kruhu vzájemného nepochopení mezi (nejen vratislavskými) Němci a Poláky byla dlouhá a trnitá. V době, kdy byla prakticky jakákoliv forma vstřícného dialogu považována za zradu, zaslali polští biskupové svým německým kolegům smířlivý dopis zakončený slovy „odpouštíme a prosíme o odpuštění“. Poselství polských biskupů z podzimu roku 1965 sice vyvolalo řadu rozporuplných reakcí, s odstupem času je však považováno za průlom v komunikaci mezi oběma národy. Hlavním autorem dopisu byl vratislavský biskup Bolesław Kominek, jenž sám pocházel ze smíšeného německo-polského manželství. Při příležitosti 40. výročí vzniku poselství polských biskupů byl kardinálu Kominkovi odhalen pomník před vratislavským kostelem Nejsvětější Panny Marie na Piasku.

Kostely sv. Kříže a Bartoloměje (vlevo) a sv. Jana Křtitele,
v popředí pomník kardinála Kominka

V prosinci roku 1970 byla podepsána Spolkovou republikou Německo a Polskou lidovou republikou smlouva o normalizaci vzájemných vztahů. V den podpisu smlouvy poklekl německý kancléř Willy Brandt symbolicky před varšavským pomníkem Hrdinů ghetta. Po ratifikaci smlouvy v roce 1972 se podařilo odblokovat německo-polský dialog i na oficiálních úrovních (včetně otázek společné minulosti). Nové politické konstelace využili vyhnanci, kteří se po válce usadili v Německu k tomu, aby navštívili svoji dřívější vlast a pokusili se tam navázat přátelské kontakty s novými obyvateli. Mnozí z nich se zapojili do organizace humanitárních akcí, když bylo v Polsku v prosinci roku 1981 vyhlášeno stanné právo. Na odkaz německého kancléře a nositele Nobelovy ceny míru se v současnosti snaží navázat Centrum Willyho Brandta pro německá a evropská studia, které je součástí Vratislavské univerzity.

Zdlouhavý proces usmíření

Svými návštěvami a ochotou pomáhat položili bývalí němečtí Vratislavané základ k vyrovnání se s bolestivými tématy minulosti. Ke skutečnému uvolnění sociálních poměrů ve slezské metropoli vedla až změna režimu v roce 1989. Teprve od té doby se mohou Němci ve Vratislavi opět svobodně hlásit ke svému národnostnímu původu. Do učebnic dějepisu se vrátily kapitoly o německé minulosti Slezska a v roce 1991 byla založena Německá sociálně-kulturní společnost (Deutsche Sozial-Kulturelle Gesellschaft), jež se ve Vratislavi a okolí snaží popularizovat německý jazyk, kulturu a tradice i podporovat dobré soužití Němců a Poláků.

Na druhé straně se ukazuje, že na úplné zacelení starých ran a příkoří ani odstup dvou generací patrně nestačí. Mnoho Poláků dnes stále ještě neví, že Vratislav bývala německým městem. Dokonce i mezi polskými studenty je stále přítomný pocit nedůvěry vůči německému národu. K vzájemnému porozumění může vést jedině intenzivní interkulturní dialog spojený s postupným odbouráváním předsudků.

Návštěva metropole na Odře

V roce 2016 bude mít Vratislav velkou příležitost představit celé Evropě svoje tradice i současné kulturní dění ve městě. Stane se totiž Evropským hlavním městem kultury. Ale tak dlouho nemusíte čekat, můžete se tam vypravit dříve. Válkou zdevastované domy byly opraveny a svojí malebností lákají návštěvníky z celého světa. Platí to zejména o monumentální pozdně gotické radnici a různobarevných domech, jež ji obklopují. Jejich fasády byly většinou přestavěny v secesním či historizujícím slohu. Při procházce ulicemi historického jádra můžete pro rozveselení pátrat po postavičkách trpaslíků, kteří tu byli rozmístěni na upomínku recesisticky pojatých protikomunistických demonstrací z 80. let minulého století.

Za prohlídku rozhodně stojí též veřejnosti přístupná barokní aula Vratislavské univerzity vybudovaná v letech 1728-1732. Aula Leopoldina byla pojmenována podle zakladatele univerzity císaře Leopolda I. (1640-1705), který byl současně panovníkem v českých zemích včetně Slezska. Jedná se o jeden z největších barokních sálů v Evropě. Nástropní malby vytvořil význačný moravský umělec Jan Kryštof Handke.

Aula Leopoldina ve Vratislavi

Ve Vratislavi se rovněž nachází řada pozoruhodných církevních památek. Za těmi nejzajímavějšími se turisté vydávají na Tumský ostrov. Zde se nachází vůbec nejstarší vratislavská budova – románský kostel svatého Jiljí (kościół św. Idziego). V jeho bezprostředním sousedství se vypíná gotická katedrála svatého Jana Křtitele, jejíž dvě věže dosahují výšky 98 metrů. Vlevo od vstupního portálu nepřehlédněte postavu třímající v levé ruce štít s vyobrazením dvouocasého lva. Je to český patron svatý Václav. Jeho přítomnost odkazuje na dobu těsného politického a kulturního sepětí Českého království a Slezska, jež bylo v pozdním středověku a raném novověku jednou z vedlejších zemí Koruny české. Na druhé straně zaujímá stejné místo slezská patronka svatá Hedvika. Nedaleko odtud byl postaven rovněž gotický kostel svatého Kříže a svatého Bartoloměje. Před tímto kostelem se zastavte u krásného barokního pomníku Jana Nepomuckého. Práce na jeho vztyčení započaly v roce 1730, pouhý rok po mučedníkově svatořečení.

Vratislavský pomník Jana Nepomuckého

Vratislav má tedy nejen německou a polskou, ale i českou minulost. Podle jedné z verzí je dokonce název města odvozen od českého knížete Vratislava I., otce svatého Václava a Boleslava I. Projít se kolem kostelů na Tumském ostrově můžete i virtuálně pomocí služby maps.google.com. Ale pravou atmosféru těžce zkoušeného města z monitoru počítače nasajete jen těžko. Je lepší vypravit se na místo činu, z Pardubic jezdí do Vratislavi přímé vlaky. Cesta trvá asi čtyři hodiny.

P.S.: Článek jsem napsal pro časopis Skautský svět.
Zdroje:
Štítky: ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)