Vodnímu zorbingu bahno nesvědčí

Chodit po vodě není jednoduché

Začátkem května jsme v našem centru testovali zbrusu novou zážitkovou aktivitu – vodní zorbing. Co to je? Vodní zorbing (water zorbing, water walkerz či aquazorbing) je způsob sportovního vyžití, který vznikl poměrně nedávno. Jedná se o dovádění ve velkém nafouknutém balónu na vodní hladině. Člověk vstoupí do prázdné plastové koule, kterou instruktor nafoukne pomocí kompresoru a uzavře neprodyšným zipem. Poté se koule spustí na vodu. Osoba v ní uzavřená může zkoušet chodit po hladině, dělat kotrmelce nebo jen ležet a nechat se unášet proděním vody. Udržet rovnováhu při chůzi po dvou není vůbec jednoduché, není proto nouze o krkolomné pády. Možná se to nezdá, ale několikaminutový intenzivní pohyb v balónu je docela vysilující. Delší dobu není radno uvnitř izolovaného prostoru trávit. Dočetl jsem se, že vzduch uvnitř koule vydrží zhruba 20-30 minut.

Netradiční úvaha o hodnotě jídla

„Jsem přesvědčen o tom, že většina z nás by vědomě neublížila jinému člověku ani jinému živému tvorovi. Zbytečným plýtváním potravinami však zvyšujeme utrpení zvířat i kruté hladovění a nedůstojné umírání milionů lidí.“

Zápisník o dobrovolnickém pobytu v Anglii by nebyl úplný, kdybych opomněl téma stravování. Můj jídelníček se po příjezdu do ostrovní země docela zásadně změnil. Neznamená to, že bych úplně přešel na anglickou kuchyni, musím si však vystačit se surovinami, které jsou v místních obchodech k dispozici. Stravuji se většinou samostatně, tudíž mám větší svobodu výběru, než když jsem chodíval do menzy. Nemusím například jíst tolik masa.

Co mi přináší dobrovolnictví

Když jsem se šel předloni zeptat do Národního muzea v Praze, jestli bych tam mohl chodit pomáhat jako dobrovolník s instalováním a údržbou expozic, vyvolalo moje přání určité rozpaky. Zatímco ve Velké Británii se s dobrovolnými pomocníky v muzeích počítá (prošel jsem si desítky internetových stránek britských muzeí a jen výjimečně jsem tam nenarazil na nabídku ke spolupráci), vedoucí výstavního oddělení neskrývala při prvním setkání svoje překvapení. Prý se jí doposud nestalo, že by jí někdo zadarmo nabízel svoje služby. Vrátní si mě podezřívavě prohlíželi, jestli jsem náhodou nespadl z višně.

Muzeum hrou

Když se řekne muzeum, leckomu se vybaví exponáty vystavené za nataženým provazem či v prosklených vitrínách, dlouhé nudné popisky a důležité upozornění, aby se vzácní návštěvníci ničeho nedotýkali. Taková představa je v českém prostředí do značné míry oprávněná. Nemůžeme ale házet všechna muzea do jednoho pytle. Dětské koutky plné hraček, kavárny k posezení a interaktivní expozice v některých muzeích vysílají jasný signál, že jsou zde návštěvníci skutečně vítanými hosty. K takovým průkopníkům bezesporu patří expozice Po stopách Keltů v obci Nasavrky na Chrudimsku. Hosté tu mají jedinečnou příležitost potěžkat si repliku keltského meče a štítu, shlédnout prezentaci jak se vyvíjelo opevnění nedalekého keltského oppida a podívat se na krátký hraný filmový dokument inspirovaný nálezem keltského kamenného mlýnku na obilí.

Výpisky z deníku, který si nevedu

1. února 2012, středa

Celý den jsme natírali tělocvičnu, ve které se konají hodiny šermu a lezení na umělou stěnu. Při natírání jsem z okna zahlédl kulhavou lišku. Snad to byla ta samá, kterou jsem se pokoušel v lednu vyfotit (viz článek Lišky se přibližují). Obvykle nám končí pracovní doba v 17:00. Někdy se ale konají večerní programy, což byl případ prvního únorového dne. Skupina sociálně znevýhodněných dětí si přišla vyzkoušet lezení na prázdné přepravky od lahví, které instruktor vrší na sebe. Skončili jsme o půl sedmé.

Chrámy zasvěcené konzumu

„Proč se ti v New Yorku líbilo víc než v Londýně,“ zeptal jsem se nedávno jednoho šestnáctiletého dobrovolníka, který chodí ve svém volném čase pomáhat do sportovně-zážitkového centra Belchamps. „V New Yorku jsou větší obchody...“ Podivné kritérium, pomyslel jsem si. Tato bezelstná odpověď však vypovídá mnohé o nás a naší době.

Obrázky z Newcastlu a Durhamu

 

Newcastle upon Tyne, severovýchodní Anglie